Dne 9. května 1945 vstoupila po pražském povstání do Prahy sovětská vojska. České země byly osvobozovány v různých dnech a nejen Rudou armádou: Plzeň osvobodila americká vojska již 6. května. Pro německé civilisty znamenal konec nacistické vlády na mnoha místech začátek nové nejistoty, násilí a vyhánění. Pramen: www.vhu.cz; encyklopedie.plzen.eu.
Následující otázka je osobním komentářem původního autora. Právní texty citované za ní jsou samostatnými dokumenty.
BENEŠOVY DEKRETY
Mezi 21. srpnem 1940 a 28. říjnem 1945 vydal Edvard Beneš, který si činil nárok na úřad československého exilového prezidenta, celkem 143 takzvaných Benešových dekretů. Přibližně patnáct z nich se týká zbavení práv a vyvlastnění Němců a Maďarů v Československu a je v rozporu s mezinárodním právem. Totéž platí pro některé prováděcí předpisy k dekretům a menší počet zákonů vydaných po říjnu 1945.
Sudetští Němci
stejně jako Maďaři požadují zrušení těchto dekretů a zákonů.
Prezidentské dekrety byly v roce 1946 dodatečně schváleny Prozatímním národním shromážděním. Další právní vývoj je třeba posuzovat u každého předpisu zvlášť. Například dekret č. 71/1945 o pracovní povinnosti byl zrušen k 1. lednu 1966. Historické schválení tedy neznamená, že všechny dekrety dodnes platí v nezměněné podobě. Pramen: www.psp.cz; www.psp.cz.
K nejdůležitějším dekretům patří:
Dekret prezidenta republiky ze dne 19. května 1945
o národní správě majetkových hodnot Němců .
Majetek státně nespolehlivých osob, který se nachází na území Československé republiky, se dává pod národní správu. Za státně nespolehlivé osoby se považují osoby německé nebo maďarské národnosti.
Takzvaný velký retribuční dekret č. 16 ze dne 19. června 1945,
který mimo jiné předpokládal zřízení takzvaných mimořádných lidových soudů. Již prosté zastávání funkce v Sudetoněmecké straně nebo Hitlerjugend podle něj mohlo být trestáno pěti až dvaceti lety žaláře. Tyto soudy vynesly jen proti Němcům 475 rozsudků smrti, které byly také vykonány. Většinu těchto rozsudků je třeba považovat za justiční vraždy;
dekrety č. 27 o zřízení osidlovacího úřadu a č. 28 ze dne 20. července 1945
o osídlení Sudet slovanskými zemědělci a o osídlení zemědělské půdy Němců a jiných nepřátel státu. Konfiskovaný zemědělský majetek bude osídlen oprávněnými uchazeči české, slovenské nebo jiné slovanské národnosti.
Dekret č. 33 upravoval ztrátu československého státního občanství osob německé a maďarské národnosti. Obsahoval však výjimky pro některé věrné odpůrce nacismu a pronásledované. Zda byly tyto ochranné předpisy dodrženy v jednotlivých případech, je třeba zkoumat zvlášť. Pramen: www.psp.cz; www.zakonyprolidi.cz.
Dva dekrety o pracovní povinnosti (č. 71 ze dne 19. září 1945) a nucené práci (č. 126 ze dne 27. října 1945);
Dekret č. 71 ze dne 19. září 1945 zavedl pro dotčené osoby pracovní povinnost: pro muže od 14 do 60 let a pro ženy od 15 do 50 let. Výjimku měly mimo jiné osoby neschopné práce, těhotné ženy od čtvrtého měsíce, ženy v šestinedělí a ženy pečující o děti mladší šesti let. Pramen: www.psp.cz; www.zakonyprolidi.cz.
Kde je jejich odškodnění ?
Dekret č. 122 ze dne 18. října 1945 zrušil německou univerzitu v Praze. Samostatný dekret č. 123 z téhož dne se týkal německých vysokých škol technických v Praze a Brně. Oba stanovily zrušení se zpětnou platností k 17. listopadu 1939. Pramen: www.psp.cz; www.psp.cz; www.zakonyprolidi.cz; www.zakonyprolidi.cz.
Vyvlastňovací dekret č. 12 ze dne 21. června 1945;
o konfiskaci a rozdělení zemědělského majetku Němců. S okamžitou účinností a bez náhrady se vyvlastňuje zemědělský majetek ve vlastnictví všech osob německé a maďarské národnosti.
A dekret č. 108 ze dne 25. října 1945 o konfiskaci nepřátelského majetku.
Bez náhrady se konfiskuje, pokud se tak dosud nestalo, nemovitý i movitý majetek
1. Německé říše,
2. fyzických osob německé nebo maďarské národnosti.
Ústavní dekret č. 137 ze dne 27. října 1945 o zajištění osob považovaných za státně
nespolehlivé.
Za státně nespolehlivé osoby se považují osoby německé nebo maďarské národnosti.
To nejhorší ze všeho: dodatečné uzákonění spáchaných zločinů!
Takzvaný malý retribuční dekret č. 138 ze dne 27. října 1945;
takzvaný amnestijní zákon č. 115 ze dne 8. května 1946.
Zákon č. 115 ze dne 8. května 1946 prohlásil určité činy z období od 30. září 1938 do 28. října 1945 za nikoli protiprávní, pokud sloužily boji za znovunabytí svobody nebo odplatě za činy okupantů a jejich pomahačů označované za spravedlivou. Šlo o zákon Prozatímního národního shromáždění, nikoli o Benešův dekret. Pramen: www.psp.cz; www.zakonyprolidi.cz.
Mnozí vyhnanci vyčítali Čechům, že žádný Čech nebyl československým nebo českým soudem odsouzen za zločin spojený s vyháněním. Podle této výtky zákon č. 115 ze dne 8. května 1946 bránil trestnímu stíhání násilí proti německým civilistům nebo je ztěžoval. Zda tato výtka platí takto obecně, je nutné posoudit podle jednotlivých řízení a rozsudků. Tento přehled nevychází z konečné bilance všech případů. Pramen: www.psp.cz; www.zakonyprolidi.cz.
Historický obsah zákona a jeho skutečné použití je třeba odlišovat od otázky jeho dnešního právního významu. Znění zákona nepředstavuje paušální uzákonění každého násilného činu pouze podle data jeho spáchání. Pramen: www.psp.cz; www.zakonyprolidi.cz.
Zákon č. 131 ze dne 6. května 1948 o likvidaci Německé evangelické církve
v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.
Kdo bere mezinárodní právo vážně, požaduje zrušení těchto zákonů ex tunc,
tedy prohlášení jejich neplatnosti od samého počátku. To neznamená, že by například zrušení vyvlastňovacích dekretů samo obnovilo předchozí vlastnické poměry nebo že by Sudetoněmecké krajanské sdružení požadovalo jejich úplnou obnovu. Usiluje se však o jednání, nakolik je i v této oblasti ještě možné dosáhnout nápravy. Těmito dekrety byl vyvlastněn také majetek neutrálního knížete z Lichtenštejna i majetek italských občanů a příslušníků polské a chorvatské menšiny v ČSR. Česko-lichtenštejnský majetkový spor zůstává otevřený. Všichni přední čeští politici, politické strany a ústavní orgány prakticky jednotně trvají na další platnosti dekretů.
Německé historické muzeum uvádí nejméně 38 000 českých obětí německého teroru. Tento údaj neznamená 38 000 doložených poprav zastřelením. Skupiny pronásledovaných a příčiny úmrtí je nutné posuzovat odděleně. Pramen: www.dhm.de.
5. srpna 1950: Charta německých vyhnanců:
My, němečtí vyhnanci z domova, se zříkáme pomsty a odplaty, nikoli však svého práva. Bylo by načase, aby všechny národy jasně a jednoznačně odsoudily vyhánění, protože odporuje mezinárodnímu právu.
1953: Založení "Sudetoněmeckého krajanského sdružení" jako zastoupení zájmů vyhnanců.
1954: Albert Schweitzer při předávání Nobelovy ceny v Oslu:
Nejhorším způsobem se porušuje právo historicky vzniklých poměrů i každé lidské právo, jestliže se národnostním skupinám odnímá právo na zemi, kterou obývají, tak, že jsou nuceny usadit se jinde.
17. ledna 1975: Petice sudetských Němců k OSN:
Požadavek obnovení práv sudetských Němců.
1978: Petice předložená OSN a Radě Evropy:
Právní výhrada k zachování majetkových nároků sudetských Němců. Majetek uloupený Čechy byl vyčíslen na 27,8 miliardy amerických dolarů!
Březen 1995: Český Ústavní soud v Brně potvrdil zákonnost Benešových dekretů o vyvlastnění sudetských Němců!
Stížnost českého občana německého původu proti tomuto dekretu byla zamítnuta, protože by narušila české majetkové a právní uspořádání.
15.04.1999:
Evropský parlament ve Štrasburku vyzval českou vládu ke zrušení Benešových dekretů o vyhnání 3,5 milionu sudetských Němců a zavraždění 241 000 sudetských Němců. Vyslal tím nepřehlédnutelný signál právního státu a přihlásil se k názoru, že následky bezpráví při vyhánění nelze jednoduše přijmout ani po dlouhých letech. Toto rozhodnutí má velký význam, protože Evropský parlament musí schválit plánovaný vstup Česka do EU. Usnesení bylo přijato proti hlasům socialistů, kteří tím děsivě otevřeně ukázali své nedemokratické názory pohrdající lidmi.
Poválečné uspořádání z hlediska mezinárodního práva
Barbarská porušení lidských práv v posledních válkách vyvolala diskusi
o tomto tématu a vedla k formulaci základních zásad.
Haagská úmluva z roku 1907:
Vylučuje vyhánění a zakazuje drancování soukromého majetku.
Za druhé světové války byla uznávána všemi státy.
14. srpna 1941: Atlantická charta:
"USA a Velká Británie si nepřejí územní změny, které by nebyly v souladu s vůlí dotčených národů."
8. srpna 1945: Londýnská dohoda o dodržování lidských práv:
Vyhánění je válečný zločin.
10. prosince 1948: Deklarace lidských práv:
Vyhánění v době míru porušuje lidská práva.
12. srpna 1949: Ženevská úmluva o ochraně civilních osob:
Vyhánění je válečný zločin. Nucené přesídlení je porušením mezinárodního práva.
Z tohoto důvodu zůstává nepromlčitelné.
16. září 1963: Evropská ochrana lidských práv. Pramen: www.echr.coe.int.
Čtvrtý dodatkový protokol k Evropské úmluvě o lidských právech ze dne 16. září 1963 zakazuje v článku 3 vyhoštění vlastních státních občanů a v článku 4 hromadné vyhošťování cizinců. Pramen: www.echr.coe.int.
1975: Závěrečná konference KBSE v Helsinkách:
Mezinárodní smlouvy k tíži třetích stran jsou od samého počátku neplatné.
17. července 1998 a 1. července 2002: Římský statut. Pramen: legal.un.org; treaties.un.org.
Mezinárodní trestní soud působí na základě Římského statutu, který vstoupil v platnost 1. července 2002. Jeho pravomoc se zpětně nevztahuje na události roku 1945. Jejich historické a právní hodnocení je od toho třeba odlišovat. Zařazení určitého jednání mezi genocidu vyžaduje samostatné zdůvodnění a nelze je vyvozovat pouze z vyhnání skupiny obyvatel. Pramen: legal.un.org; treaties.un.org.
Soud stíhá jednotlivé odpovědné osoby v mezích své pravomoci. Právní posouzení historických vyhánění vyžaduje zkoumání tehdejšího práva a konkrétních činů. Pozdější statut nevytváří zpětnou trestní pravomoc pro rok 1945. Pramen: legal.un.org; treaties.un.org.
Statut splňuje hlavní požadavky organizací na ochranu lidských práv. Kategorie válečných zločinů tak zahrnuje i činy spáchané ve vnitrostátních konfliktech. Ve statutu je zakotveno také trestání znásilnění, nucené prostituce a nuceného těhotenství jako závažných zločinů. Ustanovení o vyšetřování a vedení řízení odpovídají nejvyšším mezinárodním standardům, takže obžalovaní mohou očekávat spravedlivý proces. Pokusy začlenit do statutu trest smrti byly odmítnuty. Ve zvlášť závažných případech lze uložit doživotní odnětí svobody, jinak činí nejvyšší trest třicet let vězení. Soud může rovněž přiznat odškodnění obětem a pozůstalým. Mají být uskutečněny programy ochrany svědků a obětí.
Článek 7 – Zločiny proti lidskosti
(1) Pro účely tohoto statutu se "zločinem proti lidskosti" rozumí kterýkoli z následujících činů spáchaný v rámci rozsáhlého nebo systematického útoku proti civilnímu obyvatelstvu s vědomím tohoto útoku:
a) úmyslné usmrcení;
b) vyhlazování;
c) zotročování;
d) deportace nebo násilné přesídlení obyvatelstva;
e) uvěznění nebo jiné závažné zbavení osobní svobody v rozporu se základními pravidly mezinárodního práva;
f) mučení;
g) znásilnění, sexuální otroctví, nucení k prostituci, nucené těhotenství, nucená sterilizace nebo jiná forma sexuálního násilí srovnatelné závažnosti;
h) pronásledování určité skupiny nebo společenství z důvodů politických, rasových, národních, etnických, kulturních, náboženských, z důvodu pohlaví ve smyslu odstavce 3 nebo z jiných důvodů všeobecně uznávaných mezinárodním právem za nepřípustné, ve spojení s některým činem uvedeným v tomto odstavci nebo s některým zločinem spadajícím do pravomoci soudu;
i) násilné mizení osob;
j) zločin apartheidu;
k) jiné nelidské činy podobné povahy, které úmyslně působí velké utrpení nebo závažnou újmu tělesné integritě či duševnímu nebo tělesnému zdraví.
(2) Pro účely odstavce 1
a) znamená "útok proti civilnímu obyvatelstvu"
takové jednání, které zahrnuje opakované páchání činů uvedených v odstavci 1 proti civilnímu obyvatelstvu při uskutečňování nebo podpoře politiky státu či organizace, jejímž cílem je takový útok;
b) zahrnuje "vyhlazování" úmyslné nastolení životních podmínek, mimo jiné odepření přístupu k potravinám a lékům, které jsou způsobilé způsobit zničení části obyvatelstva;
c) znamená "zotročování" výkon všech nebo některých oprávnění spojených s vlastnickým právem k osobě a zahrnuje výkon těchto oprávnění při obchodování s lidmi, zejména se ženami a dětmi;
d) znamená "deportace nebo násilné přesídlení obyvatelstva" nucené přemístění dotčených osob vyhoštěním nebo jinými donucovacími opatřeními z území, kde oprávněně pobývají, které je nepřípustné podle mezinárodního práva;
e) znamená "mučení"úmyslné způsobení velké tělesné nebo duševní bolesti či utrpení osobě ve vazbě nebo pod kontrolou obviněného. Mučení však nezahrnuje bolest či utrpení, které vyplývají pouze ze zákonných trestů, jsou jejich součástí nebo s nimi souvisejí;
f) znamená "nucené těhotenství"
nezákonné věznění ženy, která byla násilně přivedena do jiného stavu, s úmyslem ovlivnit etnické složení obyvatelstva nebo se dopustit jiného závažného porušení mezinárodního práva. Tento pojem nelze vykládat tak, že by zasahoval do vnitrostátních zákonů týkajících se těhotenství;
g) znamená "pronásledování" úmyslné a závažné odnětí základních práv v rozporu s mezinárodním právem kvůli příslušnosti ke skupině nebo společenství;
h) znamená "zločin apartheidu" nelidské činy obdobné těm, které jsou uvedeny v odstavci 1, páchané jednou rasovou skupinou v rámci institucionálního režimu soustavného útlaku a nadvlády nad jinou rasovou skupinou nebo skupinami s úmyslem tento režim zachovat;
i) znamená "násilné mizení osob" zatčení, zbavení svobody nebo únos osob státem či politickou organizací nebo s jejich zmocněním, podporou či souhlasem, po němž následuje odmítnutí uznat toto zbavení svobody nebo poskytnout informace o osudu či místě pobytu těchto osob s úmyslem je na delší dobu zbavit ochrany zákona.
(3) Pro účely tohoto statutu se výraz
"pohlaví" vztahuje na obě pohlaví, mužské a ženské, ve společenském kontextu. Nemá jiný význam než ten, který je uveden výše.
Článek 8 – Válečné zločiny
(1) Soud má pravomoc ve věcech válečných zločinů, zejména pokud jsou páchány v rámci plánu či politiky nebo jako součást rozsáhlého páchání takových zločinů.
(2) Pro účely tohoto statutu se za "válečné zločiny považují:"
a) závažná porušení Ženevských úmluv ze dne 12. srpna 1949, totiž kterýkoli z následujících činů proti osobám nebo majetku chráněným příslušnou Ženevskou úmluvou:
i) úmyslné usmrcení;
ii) mučení nebo nelidské zacházení včetně biologických pokusů;
iii) úmyslné způsobení velkého utrpení nebo závažné újmy tělesné integritě či zdraví;
iv) rozsáhlé ničení a přisvojování majetku, které není odůvodněno vojenskou nutností a je prováděno nezákonně a svévolně;
v) nucení válečného zajatce nebo jiné chráněné osoby ke službě v ozbrojených silách nepřátelské mocnosti;
vi) úmyslné zbavení válečného zajatce nebo jiné chráněné osoby práva na nestranné a řádné soudní řízení;
vii) nezákonná deportace či přesídlení nebo nezákonné věznění;
viii) braní rukojmí;
b) jiná závažná porušení zákonů a zvyklostí použitelných v mezinárodním ozbrojeném konfliktu v rámci mezinárodního práva, totiž kterýkoli z následujících činů:
i) úmyslné útoky proti civilnímu obyvatelstvu jako takovému nebo jednotlivým civilním osobám, které se přímo neúčastní nepřátelství;
ii) úmyslné útoky proti civilním objektům, tedy objektům, které nejsou vojenskými cíli;
iii) úmyslné útoky proti personálu, zařízením, materiálu, jednotkám nebo vozidlům humanitární pomoci či mírové mise v souladu s Chartou OSN, pokud mají nárok na ochranu poskytovanou civilním osobám nebo civilním objektům podle mezinárodního práva ozbrojených konfliktů;
iv) úmyslné zahájení útoku s vědomím, že způsobí také ztráty na životech či zranění civilních osob, poškození civilních objektů nebo rozsáhlé, dlouhodobé a závažné škody na přírodním prostředí, které budou zjevně nepřiměřené celkově očekávané konkrétní a přímé vojenské výhodě;
v) útok na nebráněná města, vesnice, obydlí nebo budovy, které nejsou vojenskými cíli, nebo jejich ostřelování jakýmikoli prostředky;
vi) usmrcení nebo zranění bojovníka, který složil zbraně nebo se nemůže bránit a vydal se na milost či nemilost;
vii) zneužití parlamentářské vlajky, vlajky, vojenských znaků nebo uniforem nepřítele či OSN a ochranných znaků Ženevských úmluv, kterým je způsobena smrt nebo těžké zranění;
viii) přímé či nepřímé přesídlení části vlastního civilního obyvatelstva okupační mocností na okupované území nebo deportace či přesídlení všeho obyvatelstva nebo jeho části uvnitř okupovaného území či mimo ně;
ix) úmyslné útoky proti budovám určeným náboženství, vzdělávání, umění, vědě nebo dobročinnosti, historickým památkám, nemocnicím a místům soustředění nemocných a raněných, pokud nejsou vojenskými cíli;
x) tělesné mrzačení osob v moci protivníka nebo provádění jakýchkoli lékařských či vědeckých pokusů na těchto osobách, které nejsou odůvodněny jejich lékařským, zubním či nemocničním ošetřením ani nejsou prováděny v jejich zájmu a vedou k jejich smrti nebo vážně ohrožují jejich zdraví;
xi) zákeřné usmrcení nebo zranění příslušníků nepřátelského národa nebo vojska;
xii) prohlášení, že nebude brán ohled na životy vzdávajících se;
xiii) ničení nebo zabavování nepřátelského majetku, pokud je bezpodmínečně nevyžaduje válečná nutnost;
xiv) prohlášení práv a nároků příslušníků protivníka za zrušené, dočasně pozastavené nebo soudně nevymahatelné;
xv) nucení příslušníků protivníka k účasti na válečných operacích proti vlastní zemi, i když byli ve službách válčící strany již před vypuknutím války;
xvi) drancování města nebo osady, i když byly dobyty útokem;
xvii) používání jedu nebo otrávených zbraní;
xviii) používání dusivých, jedovatých nebo podobných plynů a všech obdobných kapalin, látek či zařízení;
xix) používání střel, které se v lidském těle snadno rozpínají nebo zplošťují, například střel s tvrdým pláštěm, který zcela nezakrývá jádro nebo je opatřen zářezy;
xx) používání zbraní, střel, látek a způsobů vedení války, které mohou způsobit nadměrná zranění či zbytečné utrpení nebo svou povahou působí nerozlišujícím způsobem v rozporu s mezinárodním právem ozbrojených konfliktů, pokud se na ně vztahuje úplný zákaz a byly na základě změny podle příslušných ustanovení článků 121 a 123 zařazeny do přílohy tohoto statutu;
xxi) zásahy do osobní důstojnosti, zejména ponižující a znevažující zacházení;
xxii) znásilnění, sexuální otroctví, nucení k prostituci, nucené těhotenství ve smyslu článku 7 odst. 2 písm. f), nucená sterilizace nebo jakákoli jiná forma sexuálního násilí, která rovněž představuje závažné porušení Ženevských úmluv;
xxiii) využívání přítomnosti civilní nebo jiné chráněné osoby k ochraně určitých míst, oblastí nebo ozbrojených sil před bojovými operacemi;
xxiv) úmyslné útoky proti budovám, materiálu, zdravotnickým jednotkám, zdravotnickým dopravním prostředkům a personálu, které jsou v souladu s mezinárodním právem označeny ochrannými znaky Ženevských úmluv;
xxv) úmyslné vyhladovění civilních osob jako způsob vedení války odepřením prostředků nezbytných k přežití, včetně úmyslného bránění dodávkám pomoci podle Ženevských úmluv;
xxvi) povinný odvod nebo zařazování dětí mladších patnácti let do národních ozbrojených sil nebo jejich využívání k aktivní účasti na nepřátelství;
c) v případě ozbrojeného konfliktu, který nemá mezinárodní povahu, závažná porušení společného článku 3 čtyř Ženevských úmluv ze dne 12. srpna 1949, totiž kterýkoli z následujících činů proti osobám, které se přímo neúčastní nepřátelství, včetně příslušníků ozbrojených sil, kteří složili zbraně, a osob vyřazených z boje nemocí, zraněním, zajetím nebo z jiného důvodu:
i) útoky proti životu a zdraví, zejména úmyslné usmrcení jakéhokoli druhu, mrzačení, kruté zacházení a mučení;
ii) zásahy do osobní důstojnosti, zejména ponižující a znevažující zacházení;
iii) braní rukojmí;
iv) odsouzení a popravy bez předchozího rozsudku řádně ustaveného soudu, který poskytuje obecně uznávané nezbytné právní záruky;
d) odstavec 2 písm. c) se vztahuje na ozbrojené konflikty, které nemají mezinárodní povahu, nikoli tedy na vnitřní nepokoje a napětí, například výtržnosti, ojedinělé násilné činy a obdobné jednání;
e) jiná závažná porušení zákonů a zvyklostí použitelných v ozbrojeném konfliktu, který nemá mezinárodní povahu, v rámci mezinárodního práva, totiž kterýkoli z následujících činů:
i) úmyslné útoky proti civilnímu obyvatelstvu jako takovému nebo jednotlivým civilním osobám, které se přímo neúčastní nepřátelství;
ii) úmyslné útoky proti budovám, materiálu, zdravotnickým jednotkám, zdravotnickým dopravním prostředkům a personálu, které jsou v souladu s mezinárodním právem označeny ochrannými znaky Ženevských úmluv;
iii) úmyslné útoky proti personálu, zařízením, materiálu, jednotkám nebo vozidlům humanitární pomoci či mírové mise v souladu s Chartou OSN, pokud mají nárok na ochranu poskytovanou civilním osobám nebo civilním objektům podle mezinárodního práva ozbrojených konfliktů;
iv) úmyslné útoky proti budovám určeným náboženství, vzdělávání, umění, vědě nebo dobročinnosti, historickým památkám, nemocnicím a místům soustředění nemocných a raněných, pokud nejsou vojenskými cíli;
v) drancování města nebo osady, i když byly dobyty útokem;
vi) znásilnění, sexuální otroctví, nucení k prostituci, nucené těhotenství ve smyslu článku 7 odst. 2 písm. f), nucená sterilizace a jiná forma sexuálního násilí, která rovněž představuje závažné porušení společného článku 3 čtyř Ženevských úmluv;
vii) povinný odvod nebo zařazování dětí mladších patnácti let do ozbrojených sil či ozbrojených skupin nebo jejich využívání k aktivní účasti na nepřátelství;
viii) nařízení přesídlení civilního obyvatelstva z důvodů souvisejících s konfliktem, pokud to nevyžaduje bezpečnost dotčených civilních osob nebo naléhavé vojenské důvody;
ix) zákeřné usmrcení nebo zranění bojovníka protivníka;
x) prohlášení, že nebude brán ohled na životy vzdávajících se;
xi) tělesné mrzačení osob v moci jiné strany konfliktu nebo provádění jakýchkoli lékařských či vědeckých pokusů na těchto osobách, které nejsou odůvodněny jejich lékařským, zubním či nemocničním ošetřením ani nejsou prováděny v jejich zájmu a vedou k jejich smrti nebo vážně ohrožují jejich zdraví;
xii) ničení nebo zabavování majetku protivníka, pokud je bezpodmínečně nevyžadují potřeby konfliktu;
f) odstavec 2 písm. e) se vztahuje na ozbrojené konflikty, které nemají mezinárodní povahu, nikoli tedy na vnitřní nepokoje a napětí, například výtržnosti, ojedinělé násilné činy a obdobné jednání. Vztahuje se na ozbrojené konflikty na území státu, v němž mezi státními orgány a organizovanými ozbrojenými skupinami nebo mezi takovými skupinami probíhá dlouhodobý ozbrojený konflikt.
(3) Odstavec 2 písm. c) a e) se nedotýká odpovědnosti vlády za zachování nebo obnovení veřejného pořádku ve státě ani za obranu jednoty a územní celistvosti státu všemi zákonnými prostředky.
Odborník OSN na mezinárodní právo Alfred de Zayas v roce 1993 konstatoval:
1. Vyhánění je otázkou lidských práv.
2. Právo na sebeurčení zahrnuje právo na domov.
3. Hromadné vyhánění nelze uvést do souladu s Haagským řádem pozemní války.
4. Mezinárodní právo platí všeobecně. Proto představuje vyhnání
Němců rovněž válečný zločin a zločin proti lidskosti.
5. Postupimský protokol vyhnání neuzákonil.
Vyhnání sudetských Němců přineslo ztrátu domova, zbavení práv, násilí a mnoho obětí. Tyto zkušenosti je nutné historicky zpracovat. Zda lze určité činy právně označit za genocidu, vyžaduje zejména důkaz úmyslu směřujícího ke zničení chráněné skupiny. Samotný plán vyhnání k takovému zařazení nestačí. Pramen: www.ohchr.org.
Lidé s dětmi a zavazadly · historický snímek.
Snímek přiřazený v původní obrazové sbírce k táboru ve Stonařově.
Domovský list (německy Heimatschein) s poznámkou o vysídlení.
Domovský list (německy Heimatschein). Ručně psané poznámky jsou v této předloze čitelné jen částečně.
Přepravní lístek (německy Transportschein). Osobní doklad z původní sbírky.
Lidé se zavazadly u nákladního železničního vozu · historický snímek.
Lidé v nákladním železničním voze. Nápis na předloze: „Abschub 1946“ – „Vysídlení 1946“.
Těsně namačkaní lidé · historický snímek.
Lidé v místnosti tábora · historický snímek.