Žďárský klášter (Kloster Saar): celkový pohled z 18. století. Zachycuje pozdější rozšíření areálu.
Cisterciácký klášter ve Žďáru nad Sázavou byl také hospodářským a vrchnostenským střediskem. Jeho urbáře z let 1407, 1462 a 1483 zaznamenávají poplatné poddané a jejich povinnosti. K tomuto vztahu patřily peněžní platby, naturální dávky i robotní práce. Zápisy zachycovaly obce, které tehdy podléhaly přímo klášterní vrchnosti; nejde o úplný soupis všech někdejších či nepřímých práv kláštera.
Pro obec Pelles (Polnička) uvádí Maria Dorda-Ebert ve svém rozboru klášterního urbáře z roku 1483 osm Němců: Teussl, Czepl, Lorencz, Hoffman, Wencz, Rostausser, Jacob a Meusl.
Spojení s těžbou stříbra
Roku 1257 obdržel Žďár spolu se Sedlcem a Mnichovým Hradištěm podíl z důlních příjmů Smila z Lichtenburka, mimo jiné ze Šlapanova. Novější výzkum upřesňuje, že šlo o desetinu jeho oprávněného podílu, rozdělenou mezi tři kláštery, nikoli o desetinu veškeré těžby.
To je konkrétní hospodářské spojení s pozdějším jazykovým ostrovem. Příjem z dolů, vlastnictví vesnice a soudní pravomoc nad obyvateli však představovaly různá práva. Z přidělení příjmů proto nevyplývá, že Žďáru patřil celý Šlapanov. Které obce v určité době přímo podléhaly opatům, je třeba popsat podle jednotlivých majetkových listin a urbářů.
Podle pověsti se v 6. století usadil slovanský kmen Čechů, pojmenovaný po svém vůdci Čechovi, ve středních Čechách kolem pověstmi opředené hory Říp (německy Georgsberg, 459 m n. m.) poblíž Roudnice nad Labem. V této oblasti byly objeveny různé historické archeologické nálezy. Například u Bohušovic keramika z doby stěhování národů, tedy přibližně z roku 375 n. l., a u Černěvsi mísa z 5. století. Archeologicky zachytitelné slovanské osídlení Čech a Moravy začalo v 6. století. Jeho přesný počátek a průběh se nadále zkoumají. Odchodem jednotlivých germánských či keltských kmenů se často uvolnily celé krajiny. V historických pramenech se s českými Slovany setkáváme vlastně až v době jejich bojů s Franky a Avary v sedmém století. Češi podlehli asijským Avarům postupujícím z východu. Ti vymáhali vysoké tributy, tedy dávky podrobených obyvatel, a znásilňovali jejich ženy. Navíc se museli opakovaně bránit západním kmenům, například Frankům a Durynkům, proti nimž dokázali také po delší dobu úspěšně obstát. Vypráví o tom několik písemných pramenů. Nejsou však všechny navzájem nezávislé; Gesta Dagoberti čerpají mimo jiné z Fredegarovy kroniky. Nejstarší z nich je výtah ze starokřesťanských pramenů, vzniklý patrně kolem roku 660 v Burgundsku a z velké části připisovaný smyšlenému jménu Fredegar. Samostatně pokračuje líčením let 584 až 642/43. Fredegar popisuje Sámův vzestup v souvislosti s boji proti Avarům kolem let 623/624. Vítězství nad Franky u Wogastisburgu následovalo až v letech 631/632. Také v díle „Gesta
Dagoberti [Činy Dagobertovy]“ se vyprávění vrací k tomuto období. Nahlíží na ně však z jiné perspektivy, a podává proto také jiný obraz bojů. Se západními Slovany (Vinedos) se ještě jednou setkáváme v životopise irsko-skotského misionáře Kolumbána (přibližně 590–615), který tehdy uvažoval o misijní cestě do slovanských oblastí (Venetiorum).
Sámo, podle Fredegara franský kupec, byl po prvních úspěších proti Avarům zvolen králem Vinidů a osvobodil je z těžkého jha. Stál v čele slovanského mocenského svazu, jehož územní rozsah nelze bezpečně určit. Spojují se s ním oblasti dnešních Čech, Moravy a Slovenska; pevné státní hranice nejsou doloženy. Roku 631 došlo také k boji s franskou říší. Slované tehdy často přepadali franské kupce. Král Dagobert se pokoušel tento problém vyřešit jednáním. Jeho vyjednavač Sicharius se však ke králi Sámovi nemohl dostat; předstoupil před něj teprve v přestrojení za Slovana. Veškerá jednání ale skončila bez uspokojivého výsledku, a tak Frankové zahájili boj. Slované Franky porazili u Sámova hradiště zvaného Wogastisburg. Jeho poloha dodnes není bezpečně určena. Byla navržena různá místa. Podle jedné domněnky mohl ležet v oblasti Mohanu u Staffelsteinu; toto ztotožnění však není doloženo. Po Sámově smrti, obvykle kladené přibližně do let 658/659, již nelze další trvání jeho mocenského svazu spolehlivě zachytit. Nad historickými událostmi v Čechách a na Moravě se tak na několik let rozprostřel temný plášť mlčení.
Později zaznamenaná pověst vypráví o kněžně a věštkyni Libuši a rolníkovi Přemyslovi ze Stadic. Přemysl v ní vystupuje jako zakladatel prvního českého panovnického rodu. Poté, co byla moudrá kněžna Libuše kritizována kvůli údajně nespravedlivému rozsudku, si prý tohoto Přemysla vyvolila za nástupce a manžela. Její poslové našli rolníka při orbě pole a odtud jej povolali na trůn. Od 12. století využívali Přemyslovci tuto legendu k odůvodnění své vlády. Později se stala významným příběhem pro české vlastenecké a historické vědomí. Přemysl byl zprvu symbolem a vzorem moudrého a spravedlivého vládce. Pod vlivem historika a národního vůdce Františka Palackého se však kolem poloviny 19. století pověst proměnila v český národní mýtus. Rolník na trůně měl nyní představovat český národ, který sám sebe od počátku chápal jako demokratický a nezávislý na šlechtě. Rolnický původ Přemyslovců navíc odpovídal představám národního obrození, jež ve venkovském zemědělském životě viděly základ pravého „češství“. Libuše a Přemysl se tak stali symboly české společnosti usilující o větší samostatnost. Zvláštní význam přitom měla Praha jako staleté centrum Čech. Podle pověsti Libuše předpověděla její budoucí slávu; pověstné spojení s Vyšehradem však není dokladem jeho skutečného založení.
Boje mezi Slovany a franskou říší ke konci 8. století vzbudily také zájem franských letopisců a kronikářů. Einhard, učenec a kronikář Karla Velikého narozený kolem roku 770 v Maingau, tak ve svém díle Vita Caroli Magni [Život Karla Velikého] vypráví o krátké české válce (Boemanicum) a v závěrečném výčtu řadí mezi Karlovy poddané také Boemany, tedy Čechy. V díle Annales regni Francorum [Letopisy franské říše] neboli Annales Laurissenses maiores [Velké lorschské letopisy], takzvaných „Velkých lorschských letopisech“, se píše o tažení proti Avarům v letech 791–797 a o návratu přes území Čechů ( per Beehaimos [přes území Čechů]) se uvádí tato cesta. Franská tažení rozhodujícím způsobem oslabila avarskou moc. Její úpadek a nové uspořádání dotčených oblastí však představovaly delší proces, nikoli hromadné přesídlení celého národa. Brzy se ale moc karlovské říše obrátila proti samotným Slovanům.
Události na počátku 9. století, zvláště tažení v letech 805 a 806, to ukazují velmi zřetelně. Mocenská politika, požadavky na tribut a šíření křesťanství byly v těchto střetech propojeny. Ještě na konci 8. století se na březích Dunaje sešla synoda, církevní shromáždění, která měla stanovit zásady náboženského vyučování. Do Čech tehdy působící misie ještě nedosahovaly, ale podél Dunaje již pronikaly do otevřených krajin Moravy. V různých letopisech, mimo jiné také v díle annales Mettenses posteriores [Pozdější metské letopisy] se podrobně vypráví o franském vpádu roku 805 pod vedením Karla, stejnojmenného syna Karla Velikého. Podrobně se zde líčí zabití českého vůdce jménem Lech (ducem eorum nomine Lechonem [jejich vůdce jménem Lech]). Zda je zde „Lech“ osobním jménem, nebo označením postavení, zůstává sporné. Zpráva nedokládá, že by příčinou jeho smrti bylo pouhé nedorozumění.
Jak lidé v Čechách hospodařili v avarsko-slovanské době, ukazují především nálezy na hradišti Klučov u Českého Brodu. Nálezy z jiných míst doplňují obraz jejich života a stravy. Vedle hrachu, ječmene, prosa a žita byly zjištěny dva druhy pšenice (Triticum compactum a Triticum vulgare). Výzkumy ukazují, že Slované tehdy ve svých opevněných sídlech a vesnicích již provozovali zemědělství. Jakou roli hrálo obdělávání polí, mýcení lesa a jiné zdroje obživy, je nutné zkoumat pro každé místo zvlášť. Obilí skladovali v jámách. Ty vystýlali slámou a pečlivě volenou hloubkou dosahovali stálé teploty, aby zabránili škůdcům a nežádoucímu klíčení zrna. Zajímavé byly také ploché obdélníkové mísy podobné dížím, které sloužily k sušení obilí a přípravě těsta. Ruční mlýnky a další nástroje dokládají zpracování obilí. Jaké náčiní měly jednotlivé domácnosti a jaké pokrmy připravovaly, lze naproti tomu doložit jen odpovídajícími nálezy. Zemědělské nářadí se ještě málo lišilo od předchozího období. Slované znali užitkové dřeviny jako buk, dub, jasan, smrk a borovici, pro niž němčina užívá označení Föhre i Kiefer, i další druhy. Využívali také ovoce. Jaké ovocné druhy se na konkrétním místě pěstovaly, lze určit jen podle příslušných nálezů. Také u Avarů existovaly různé formy hospodaření s chovem dobytka a pěstováním plodin. Není doloženo, že by všude pěstovali jen dva druhy obilí. Zvláště v chovu koní byli skutečnými mistry; chovali tažné i jezdecké koně. Podle tradovaných zpráv byl oblíbený malý stepní kůň. Spolehlivé datování a výklad jednotlivých nálezů kování je však třeba vždy ověřit. Rolníci avarsko-slovanské doby v Čechách chovali mimo jiné domácí skot, husy, slepice, ovce, prasata a kozy; pratur naproti tomu byl divokým předkem domácího skotu. Společenské uspořádání této doby se stále více rozrůzňovalo a vedlo především k budování slovanských hradišť. Šlo o sídla s mohutným opevněním. Opevněná výšinná sídla existovala v Čechách již od neolitu a mohutné valy se stavěly i v době bronzové. Zvláště Keltové budovali složité areály s téměř městským členěním. Tím však není doloženo, že by Slované tuto sídelní formu přímo převzali od Keltů. Pro tuto epochu je příznačné také zdokonalování zpracování surovin. V Libici byly nalezeny zbytky starých výrobních zařízení, popsané jako „řada vanovitých jam uspořádaných navzájem v pravém úhlu“. Velmi rozšířená byla textilní výroba, což dokládají četné přesleny a zbytky tkanin na bronzových předmětech. Tkanina přilnula ke kovu a patina ji uchovala. Chov koní vyžadoval také zpracování kůže; vznikaly tak mimořádně kvalitní postroje a řemeny. Keramika se zdokonalovala a byla umělečtěji zpracovaná, jak ukazuje hradištní keramika.
Když bylo avarské nebezpečí odstraněno, franská říše zesílila tlak na Čechy. Na říšském shromáždění Ludvíka Pobožného v listopadu 822 se vedle různých slovanských skupin a Avarů objevují také Moravané. K raným historicky doloženým vládcům Moravy patří Mojmír I., který vládl v 9. století do roku 846. Označovat jej bez výhrad za příslušníka dnešního národa by zkreslovalo tehdejší poměry. S jeho vládou se spojuje vyhnání Pribiny z Nitry kolem roku 833. Šíření křesťanství tehdy bylo delším procesem, který v jednotlivých oblastech probíhal odlišně. Vztah k Frankům se zdál dobrý: Frankové ani nezasáhli proti Mojmírovu sesazení spřáteleného nitranského knížete, poskytli mu však nové knížectví v Dolní Panonii. Roku 895 předstoupil Spytihněv, Bořivojův syn a kníže jedné části českých kmenů, s dalšími předáky českých kmenů před krále Arnulfa na jeho dvoře v Řezně (Regensburg). Poddali se svrchovanosti jeho říše a odváděli tribut.
Nejznámějším z Přemyslovců byl kníže Václav, který prohluboval vazby Čech na Západ a zesiloval šíření křesťanství. Jeho zavraždění souviselo s dynastickými a politickými konflikty. Obvykle se datuje do roku 935, v části tradice do roku 929. Václav se stal jedním z nejvýznamnějších zemských patronů Čech. Jeho jméno se objevovalo na pražských a olomouckých mincích a vstoupilo také do literatury, především prostřednictvím svatováclavských legend, zapisovaných i staroruským písmem. Vznik starších částí svatováclavského chorálu se klade již před dobu Karla IV.; text i jeho tradování se dále vyvíjely. Po Václavovi nastoupil jeho bratr Boleslav I. Po bojích mezi Otou I. a knížetem Boleslavem, který usiloval o nezávislost, došlo k podrobení Čechů. Výsledkem s dalekosáhlými důsledky bylo založení pražského biskupství roku 973. Prvním biskupem se stal Sas Dětmar (Thietmar). Po něm měli na pražském i olomouckém biskupském stolci následovat četní další německy mluvící biskupové. Druhým biskupem byl Vojtěch (Adalbert), pocházející ze slovanského knížecího rodu a prostřednictvím své matky příbuzný se saským královským rodem. Jméno Adalbert přijal Vojtěch již během vzdělávání v Magdeburku. Kolem roku 990 vstoupil v Římě do kláštera na Aventinu. Založil břevnovský klášter. V posledních letech se pokoušel obrátit na křesťanství Prusy v Sambii; ti jej roku 997 n. l. zabili. Z katedrály v Hnězdně, kde byl nejprve pohřben, byly jeho ostatky roku 1039 přeneseny do Prahy. Po bojích s Jindřichem III. se Břetislav I. roku 1041 podrobil. Přemyslovci podřídili Moravu své vládě na počátku 11. století. Pozdější Opavské a Krnovské knížectví však nelze pokládat za knížectví existující už tehdy. Jako prostředník mezi Čechami a německými králi opakovaně působil Gunther ze Schwarzburgu, známý jako svatý Vintíř (kolem roku 1030), poustevník na Šumavě. Pocházel z durynského knížecího rodu, byl benediktinem v Niederaltaichu a zůstal v paměti jako tvůrce míru a stavitel cest. Zemřel roku 1045 a poslední odpočinek nalezl v břevnovském klášteře v Praze.
Zakládání vesnice, mýcení a soudnictví v Heidelberském Saském zrcadle, počátek 14. století. Vyobrazení přibližuje středověké osidlování. Neznámý iluminátor / Heidelberské Saské zrcadlo · Volné dílo.Rolníci při orbě: reprodukce miniatury z Heidelberského Saského zrcadla. Ronald Preuss · CC BY-SA 2.5.Ve 12. a 13. století přicházeli do Čech osadníci ze sousedních oblastí říše, mimo jiné ze Saska, Frank, Horní Falce a Durynska. Někteří přišli na pozvání králů, klášterů či jiných pozemkových vrchností. Pro hornictví byli důležití zkušení odborníci. Jejich přesný původ ani pevné pořadí příchodu zde nejsou doloženy. To ovšem neznamenalo, že rozšiřování osídlení vždy probíhalo bez konfliktů. Rolníci, horníci a řemeslníci se vydávali do ciziny, aby si vytvořili novou obživu. Praha byla starším vícejazyčným městem s různými sídelními a právními společenstvími. Označení „první německé město“ nevystihuje její vývoj. Německá kupecká obec v Praze získala za Soběslava II. ve 12. století ono slavné privilegium, které se ještě v naší době tak často citovalo, neboť v jádru obsahuje celou otázku německého přistěhovalectví a právního postavení Němců. Jde o větu „Noveritis, quod Theutonici liberi homines sunt“ („Vězte, že Němci jsou svobodní lidé“). Kníže vzal Němce pod svou zvláštní ochranu. Český překlad zde uvedeného německého výtahu zní: „Já, Soběslav II., kníže český, oznamuji všem přítomným i budoucím: Vězte, že Němci jsou svobodní lidé… že Němce, kteří sídlí pod Pražským hradem, přijímám do své přízně a pod svou ochranu… opravňuji tyto Němce žít podle zákonů a právního řádu Němců, jak se jim toho dostává již od časů mého děda, krále Vratislava II.…“ Jde o výňatkové podání privilegia Soběslava II., nikoli o ověřenou doslovnou edici listiny. Jako téměř ve všech středověkých privilegiích se odkazovalo na dřívější práva. Pražským Němcům byla výslovně potvrzena práva, která měli od Vratislava II., tedy tehdy již po celé století. Rozsah samosprávy dokládá skutečnost, že německá obec získala vlastního soudce a vlastního faráře. Na rozšiřování osídlení se podílely i četné cisterciácké a premonstrátské kláštery. Města se zakládala podle osvědčeného městského práva z římské říše, a významně tak přispívala k rozvoji české země. Přistěhovalí horníci, patrně také ze saských revírů, svými znalostmi hlubinné těžby umožnili lepší využití dolů. Položili tak základ rozkvětu hornictví, které zemi přineslo bohatství a vážnost. Západní vliv se šířil také tím, že čeští panovníci stále častěji hledali spojení s říší prostřednictvím sňatků. Na české dvory tak přicházely francké, bavorské, rakouské a švábské ženy a s nimi jejich rádci a mniši z jejich vlasti. Brzy se proto na českých dvorech mluvilo německými jazyky. Osidlování jazykového ostrova zahrnovalo nové mýcení, ale i rozšiřování a přetváření již osídlených prostorů. Pro Jihlavu (Iglau) je doloženo starší slovanské sídlo. Zakládaly se většinou řadové lánové nebo lesní lánové vesnice, v nichž usedlostem náležely dlouhé pásy polí. Při této formě osídlení uzavírala pozemková vrchnost smlouvu s vlastním zakladatelem vesnice, „lokátorem“. Lokátor býval často, ale ne vždy, rytířem. Dostal přidělenu příslušnou rozlohu půdy a zavázal se na ní usadit německé rolníky. Smlouva se zaznamenávala v listině, jak lze zjistit u Simmersdorfu i v dalších případech. Jako záruku smlouvy musel lokátor zaplatit „Anleit“, částku stanovenou podle počtu lánů. Hufe, Lahn a Metzen byly míry, jejichž velikost se lišila podle místa a doby. Starší literatura pro tuto oblast někdy uvádí 120 až 150 měřic (Metzen) na lán a počítá s 19,18 aru na měřici; tento přepočet však není všeobecně platnou středověkou plošnou mírou. Velikost hospodářství závisela na půdě, způsobu hospodaření a dohodnutých právech a břemenech; dostatečná obživa tím rozhodně nebyla vždy zajištěna. Lokátor, po němž byla vesnice často pojmenována (Simon = Simonsdorf, Simmersdorf), mohl jako odměnu získat lány osvobozené od platu a rychtářský úřad. Následující práva a povinnosti představují možné smluvní úpravy, nikoli jednotný nárok každého lokátora. Dědičnému rychtáři náležela třetina příjmů z nižšího soudnictví, které řešilo méně závažné spory a přestupky. Dostával jeden či dva mlýny a dva nebo tři poddané rolníky platící dávky, kteří mu museli pomáhat při obdělávání polí a během sklizně. Mohl u sebe mít řemeslníky od kováře po řezníka, měl právo výčepu a někdy také právo vařit pivo. Někdy směl také „sypat sůl a krájet sukno“, tedy je prodávat. Zato musel vybírat dávky náležející pozemkové vrchnosti a být připraven sloužit vrchnosti na koni či pěšky, ozbrojen kuší. Pro tuto službu však mohl postavit také vhodného náhradníka. Měl-li právo lovu, musel se o úlovek podělit s vrchností. Některý dědičný rychtář směl také lovit ryby pro svou kuchyni. Rozdílná sídelní práva mohla přinášet výrazné rozdíly v dědičnosti držby, dávkách a službách. Nešlo však jednoduše o rozdíl mezi svobodnými německými a nesvobodnými slovanskými rolníky. Také domácí rolníci mohli mít zájem o výhodnější či spolehlivější smluvní podmínky. „Německé právo“ bylo právním označením a neomezovalo se na etnicky německé osadníky.
Taková práva mohla být písemně zachycena v takzvané handfestě, listině potvrzující práva. Také v české sídelní oblasti se dosavadní vesnické pozemky, vyměřované podle pluhů, rozdělovaly do lánů (Hufen, Lahnen) a s určitými omezeními přidělovaly slovanským rolníkům podle německého práva. Zásadu, podle níž osidlování podle německého práva probíhalo, velmi jasně vyjádřil moravský markrabě Vladislav Jindřich ve své listině pro řád johanitů na počátku 13. století: Habeant in omnibus sicut habent Theutonici, securam libertatem, jus stabile et firmum [Česky: Mají mít ve všem stejná práva jako Němci: zajištěnou svobodu a stálé, pevné právo] (Ať mají ve všem stejně jako Němci bezpečnou svobodu a stálé, pevné právo).
V okolí Jihlavy vznikaly během středověkého rozšiřování osídlení četné doly a osady. Těžba stříbra získala ve 13. století nový hospodářský význam. Podíleli se na ní přistěhovalí odborníci; neznamená to však, že předtím v Čechách a na Moravě vůbec neexistovalo hornictví. Jihlavské městské a horní právo patřilo k významným právním záznamům tohoto vývoje. O odborných kontaktech svědčí také německé výpůjčky v češtině, například šachta z německého Schacht nebo mincmistr z Münzmeister. Samotné jazykové výpůjčky ale nedokazují, že by hornictví provozovali výhradně Němci.
Přemysl Otakar II., Václav II. a Václav III. ve Zbraslavské kronice, 14. století.
Roku 1158 udělil císař Fridrich I. Vladislavovi II. královskou hodnost. Měnilo se také postavení českých panovníků. Přemysl Otakar I. znovu získal královskou hodnost roku 1198; její dědičné uznání významně upevnila Zlatá bula sicilská z roku 1212. Olomoucké biskupství bylo obnoveno roku 1063. Přemysl Otakar II. se stal českým králem roku 1253. Již předtím byl moravským markrabětem a od roku 1251 rakouským vévodou. Narodil se roku 1232 nebo 1233 a padl 26. srpna 1278 v bitvě u Dürnkrutu a Jedenspeigenu, známé jako bitva na Moravském poli. Za jeho vlády dosáhl český stát největšího mocenského rozmachu. Kolem poloviny 13. století, přibližně v době jeho nástupu na trůn, silně vzrostlo usazování německých přistěhovalců. Začalo však již o dvě generace dříve. Otakar osidlování dále podporoval a založil mnoho německy mluvících měst. Roku 1255 se zúčastnil křížové výpravy do Pruska. Tehdy vybudovaný řádový hrad Königsberg (Královec) dostal jméno na jeho počest; následný rozvoj města je třeba od založení hradu odlišovat. Založení kláštera Zlatá Koruna souvisí s Otakarovým slibem, který složil před bitvou proti Uhrům u Kressenbrunnu roku 1260.
Roku 1251 jej rakouští ministeriálové, služební šlechta, povolali za vévodu. Roku 1252 se oženil s Markétou, sestrou posledního Babenberka Fridricha II., ale roku 1261 se s ní rozvedl. Uhrům odňal Štýrsko (roku 1261 se stal štýrským vévodou) a získal Korutany a Kraňsko (roku 1269 se stal korutanským a kraňským vévodou). K posílení své moci založil města Marchegg, Bruck an der Mur, Leoben a Radkersburg. Ve Vídni je Otakar spojován s rozšiřováním Hofburgu. Svatoštěpánský kostel existoval již od 12. století; po požáru roku 1258 byl roku 1263 znovu vysvěcen. Za jeho vlády začalo oddělování Horních Rakous od Dolních Rakous. Otakar zpočátku vládl mírně, od roku 1265 tvrdě (Seifried z Mahrenbergu), a proto od roku 1273 přecházelo mnoho rakouských šlechticů na stranu Rudolfa Habsburského. Protože nepožádal o udělení léna, tedy potvrzení držby od nadřazeného panovníka, byly mu země Babenberků a Sponheimů odepřeny. V ozbrojeném střetu mezi ním a Rudolfem Habsburským, který chtěl Otakara přinutit k vydání připojených území, došlo roku 1278 k bitvě u Dürnkrutu na Moravském poli. Otakar v ní dne 26. 8. 1278 mezi Dürnkrutem a Jedenspeigenem přišel o život; podrobnosti jeho smrti se v jednotlivých podáních liší. Otakarovým stoupencem byl Záviš z Falkenštejna z rozvětveného rodu Vítkovců. Oženil se s Otakarovou vdovou a usiloval o českou korunu, což ho mělo stát život. Roku 1290 byl na Hluboké (Frauenberg) sťat. V pokladu vyšebrodského kláštera byl uchováván cenný Závišův kříž, údajně pocházející od něj.
Kolem roku 1300 se Praha stala kulturním střediskem. Vládcem byl Václav II., syn Otakara II. a zeť Rudolfa Habsburského. Václav, který dočasně držel také polskou korunu, nadále podporoval přistěhovalectví ze Západu. Na svůj dvůr zval básníky, mezi nimi Míšeňského (der Meißner), Oldřicha z Eschenbachu (Ulrich von Eschenbach), Jindřicha z Freiberka a Jindřicha Poustevníka (Heinrich der Klausner). Sám skládal milostné písně v němčině a je zastoupen také v Heidelberském rukopisu. Václav vydal kutnohorské horní právo, které se stalo vzorem pro evropské horní právo. Za jeho vlády se začaly razit pražské groše, vysoce hodnotné mince. Václav II. zemřel roku 1305. Jeho syn Václav III. byl již roku 1306 během příprav boje proti Polsku zavražděn v Olomouci. S ním roku 1306 vymřela po meči královská hlavní větev Přemyslovců. Vedlejší opavsko-ratibořská větev trvala do roku 1521.
Zakládání vesnice, mýcení a soudnictví v Heidelberském Saském zrcadle, počátek 14. století. Vyobrazení přibližuje středověké osidlování. Neznámý iluminátor / Heidelberské Saské zrcadlo · Volné dílo.
Rolníci při orbě: reprodukce miniatury z Heidelberského Saského zrcadla. Ronald Preuss · CC BY-SA 2.5.Ve 12. a 13. století přicházeli do Čech osadníci ze sousedních oblastí říše, mimo jiné ze Saska, Frank, Horní Falce a Durynska. Někteří přišli na pozvání králů, klášterů či jiných pozemkových vrchností. Pro hornictví byli důležití zkušení odborníci. Jejich přesný původ ani pevné pořadí příchodu zde nejsou doloženy. To ovšem neznamenalo, že rozšiřování osídlení vždy probíhalo bez konfliktů. Rolníci, horníci a řemeslníci se vydávali do ciziny, aby si vytvořili novou obživu. Praha byla starším vícejazyčným městem s různými sídelními a právními společenstvími. Označení „první německé město“ nevystihuje její vývoj. Německá kupecká obec v Praze získala za Soběslava II. ve 12. století ono slavné privilegium, které se ještě v naší době tak často citovalo, neboť v jádru obsahuje celou otázku německého přistěhovalectví a právního postavení Němců. Jde o větu „Noveritis, quod Theutonici liberi homines sunt“ („Vězte, že Němci jsou svobodní lidé“). Kníže vzal Němce pod svou zvláštní ochranu. Český překlad zde uvedeného německého výtahu zní: „Já, Soběslav II., kníže český, oznamuji všem přítomným i budoucím: Vězte, že Němci jsou svobodní lidé… že Němce, kteří sídlí pod Pražským hradem, přijímám do své přízně a pod svou ochranu… opravňuji tyto Němce žít podle zákonů a právního řádu Němců, jak se jim toho dostává již od časů mého děda, krále Vratislava II.…“ Jde o výňatkové podání privilegia Soběslava II., nikoli o ověřenou doslovnou edici listiny. Jako téměř ve všech středověkých privilegiích se odkazovalo na dřívější práva. Pražským Němcům byla výslovně potvrzena práva, která měli od Vratislava II., tedy tehdy již po celé století. Rozsah samosprávy dokládá skutečnost, že německá obec získala vlastního soudce a vlastního faráře. Na rozšiřování osídlení se podílely i četné cisterciácké a premonstrátské kláštery. Města se zakládala podle osvědčeného městského práva z římské říše, a významně tak přispívala k rozvoji české země. Přistěhovalí horníci, patrně také ze saských revírů, svými znalostmi hlubinné těžby umožnili lepší využití dolů. Položili tak základ rozkvětu hornictví, které zemi přineslo bohatství a vážnost. Západní vliv se šířil také tím, že čeští panovníci stále častěji hledali spojení s říší prostřednictvím sňatků. Na české dvory tak přicházely francké, bavorské, rakouské a švábské ženy a s nimi jejich rádci a mniši z jejich vlasti. Brzy se proto na českých dvorech mluvilo německými jazyky. Osidlování jazykového ostrova zahrnovalo nové mýcení, ale i rozšiřování a přetváření již osídlených prostorů. Pro Jihlavu (Iglau) je doloženo starší slovanské sídlo. Zakládaly se většinou řadové lánové nebo lesní lánové vesnice, v nichž usedlostem náležely dlouhé pásy polí. Při této formě osídlení uzavírala pozemková vrchnost smlouvu s vlastním zakladatelem vesnice, „lokátorem“. Lokátor býval často, ale ne vždy, rytířem. Dostal přidělenu příslušnou rozlohu půdy a zavázal se na ní usadit německé rolníky. Smlouva se zaznamenávala v listině, jak lze zjistit u Simmersdorfu i v dalších případech. Jako záruku smlouvy musel lokátor zaplatit „Anleit“, částku stanovenou podle počtu lánů. Hufe, Lahn a Metzen byly míry, jejichž velikost se lišila podle místa a doby. Starší literatura pro tuto oblast někdy uvádí 120 až 150 měřic (Metzen) na lán a počítá s 19,18 aru na měřici; tento přepočet však není všeobecně platnou středověkou plošnou mírou. Velikost hospodářství závisela na půdě, způsobu hospodaření a dohodnutých právech a břemenech; dostatečná obživa tím rozhodně nebyla vždy zajištěna. Lokátor, po němž byla vesnice často pojmenována (Simon = Simonsdorf, Simmersdorf), mohl jako odměnu získat lány osvobozené od platu a rychtářský úřad. Následující práva a povinnosti představují možné smluvní úpravy, nikoli jednotný nárok každého lokátora. Dědičnému rychtáři náležela třetina příjmů z nižšího soudnictví, které řešilo méně závažné spory a přestupky. Dostával jeden či dva mlýny a dva nebo tři poddané rolníky platící dávky, kteří mu museli pomáhat při obdělávání polí a během sklizně. Mohl u sebe mít řemeslníky od kováře po řezníka, měl právo výčepu a někdy také právo vařit pivo. Někdy směl také „sypat sůl a krájet sukno“, tedy je prodávat. Zato musel vybírat dávky náležející pozemkové vrchnosti a být připraven sloužit vrchnosti na koni či pěšky, ozbrojen kuší. Pro tuto službu však mohl postavit také vhodného náhradníka. Měl-li právo lovu, musel se o úlovek podělit s vrchností. Některý dědičný rychtář směl také lovit ryby pro svou kuchyni. Rozdílná sídelní práva mohla přinášet výrazné rozdíly v dědičnosti držby, dávkách a službách. Nešlo však jednoduše o rozdíl mezi svobodnými německými a nesvobodnými slovanskými rolníky. Také domácí rolníci mohli mít zájem o výhodnější či spolehlivější smluvní podmínky. „Německé právo“ bylo právním označením a neomezovalo se na etnicky německé osadníky.
