Když začneme uvažovat o dějinách německy mluvících národů, sledovat stěhování jednotlivých skupin obyvatelstva a s ním spojené proměny říšských hranic, musíme do úvah zahrnout také evropské dějiny. Neocenitelnou pomoc přitom nabízí historický atlas světa. Množství map a obrazových tabulí nám může ukázat, ke kterým mocenským celkům patřily jednotlivé oblasti Evropy v dané době. Pohled sahá od Římanů a Germánů přes Karlovce a Sasy až ke Štaufům, Lucemburkům, Habsburkům a Hohenzollernům. Tyto změny nebyly vždy výsledkem válek a s nimi spojených mocenských nároků. Určovalo je stěhování a ozbrojené střety, ale také sňatky, dědické právo a smlouvy.
Staré mapy státních území a sídelních oblastí nejrůznějších německých skupin obyvatelstva odrážejí lesk i bídu těchto epoch. Ukazují, jak osidlování jednotlivých krajin různými národy a jejich vzájemné splývání přinášelo nepřetržitý vývoj. Skupiny obyvatelstva i jejich kultury zanikají, jazyky vymírají nebo se podle kulturního prostředí vyvíjejí různými směry a oddělují národy, kmeny, často i rody a rodiny. Mnoho evropských jazyků ukazuje na společné jazykové kořeny. Nelze z toho však jednoduše vyvozovat existenci jediného původního národa. Staré společné vazby se trhají, když se nově vznikající národní cítění cíleně používá k vymezování a vylučování ostatních.
Kulturní výdobytky se zapomínají, znovu objevují a dále rozvíjejí. Ukazují se příčinné souvislosti mezi minulostí, přítomností a budoucností. Pokusme se z událostí získat pozitivní poučení a využít je pro naši společnou evropskou budoucnost.
Vyrovnávání se s dějinami
Odkdy existují Němci?
Zabýváme-li se dějinami Čech, musíme se zabývat i dějinami Evropy. Zvláště vývojem skupin obyvatelstva a tím, jak si v „národnostních státech“ uvědomovaly svou příslušnost. Patří sem i nástup nacionalismu. Ve většině knih a spisů o dějinách Čech a Moravy se opakovaně píše o slovanském, zejména českém národě a o germánském národě, který bývá ztotožňován s německým. Zde je třeba začít a ptát se, odkdy vlastně existují Němci, Německo a německá říše a kdo jsou Němci. Při pohledu na historická data bychom se mohli přít o nejrůznější letopočty.
Nejprve je třeba uvést rok 843 n. l. , kdy Ludvík „Němec“ získal verdunskou smlouvou východofranskou říši.
Dalším pozoruhodným letopočtem je rok 919. Frankové a Sasové tehdy povýšili Jindřicha I. na krále a vytvořili království, které přetrvalo překvapivě dlouho. Zvláště poté, co byl Jindřichův syn Ota I. dne 2. 2. 962 v Římě korunován římským císařem. Spojení královské a císařské hodnosti trvalo dlouho. Ne všichni Otovi nástupci však byli korunováni i na císaře. Císařské korunovaci většinou předcházela volba římskoněmeckým králem. Podoby uznání a korunovace se v průběhu doby měnily. Toto spojené království a císařství přetrvalo do roku 1806. Pod Napoleonovým tlakem se František II. Habsburský vzdal římské císařské koruny a omezil se na krátce předtím vytvořené rakouské císařství. Tím stará říše zanikla. Její název byl již v pozdním středověku rozšířen o dodatek „národa německého“. Tento titul se vyvíjel po staletí.
Úřední titul „německý císař“ existoval v letech 1871 až 1918. Středověcí a raně novověcí císaři naproti tomu užívali titul římského císaře. Komu však vládli? Lidem různých jazyků a četným zemím s velmi rozdílným uspořádáním. Jak se chápalo království, které roku 919 převzal Sas Jindřich I.? Na tuto otázku nelze odpovědět dnešním pojmem národního státu. Z východofranské říše se postupně vyvinula středověká říše. Označení „německý“ se během středověku užívalo stále častěji; zpočátku označovalo především jazykovou příbuznost. V boji o investituru, tedy o právo dosazovat církevní hodnostáře, sloužila označení jako „král Němců“ také k omezení všeobecného nároku královské moci. Dodatek „svatá“ se u říše objevuje od doby Fridricha Barbarossy ve 12. století. Dodatek „národa německého“ přibyl v pozdním středověku. Národní stát v dnešním smyslu tím však nevznikl. Ani v 19. století se jazyk, státní příslušnost a národní sebeuvědomění zdaleka vždy nepřekrývaly. To platilo zvláště pro Německý spolek, k němuž patřily i habsburské země Čechy a Morava.
Důležitou roli přitom hrálo osidlování východních oblastí Sasy, Franky, Durynky, Bavory a dalšími přistěhovalci. Obdělávali tam krajinu, zakládali nové vesnice a města a zahájili proces, který dodnes utváří někdejší východní Německo, Čechy a Moravu, východní část střední Evropy i části východní a jihovýchodní Evropy. Zakládání nových sídel a změny ve využívání půdy byly součástí rozsáhlé proměny Evropy. Tento proces měl různé podoby. Tam, kde byl spojen s misiemi a probíhal v době křížových výprav, například při dobývání Pruska řádem německých rytířů, vedl ke krvavému podmanění a k těžkým ztrátám a zvratům pro domácí obyvatelstvo. Rozšiřování osídlení mohlo probíhat na pozvání panovníků a pozemkových vrchností, ale mezi jednotlivými kraji byly velké rozdíly. Vedle dohody a spolupráce se vyskytovaly konflikty, závislost a vytlačování. Nelze proto obecně předpokládat rychlé sblížení přistěhovalců se starším obyvatelstvem. V některých krajích se domácí obyvatelé přizpůsobili přistěhovalcům, například v Meklenbursku, Pomořansku, Braniborské marce, v částech Čech a ve velké části Slezska. Jinde žili Němci, Poláci, Maďaři, Židé a Češi dlouho vedle sebe. V rozsáhlých částech Polska se naopak přistěhovalci přizpůsobili domácímu obyvatelstvu. V některých oblastech byli měšťané a venkovská šlechta převážně Němci, rolníci však nikoli. Takové obyvatelské a společenské poměry dlouho charakterizovaly dnešní Estonsko a Lotyšsko; měnit se však začaly už před paktem Hitler–Stalin z roku 1939.
Jak souvisí německé osidlování východních oblastí se vznikem německého pocitu sounáležitosti? Na tuto otázku lze nahlížet různě. Když se podíváme na dnešní cizince nebo přesídlence německého původu, domácí obyvatelé je většinou zařazují podle původu či společného jazyka. Obvykle tak byli označováni za Jugoslávce, nikoli za Srby, Chorvaty či Bosňany; to se změnilo až po válce. Osadníci přicházeli na východ z různých oblastí a přinášeli si místní a regionální vazby. Jazyková příbuznost mohla přispívat k tomu, že byli v novém prostředí označováni za Němce. Nelze z toho však vyvozovat jednotné národní vědomí všech přistěhovalců. Přinášeli například magdeburské právo. To se dále šířilo a získávalo takříkajíc dceřiné podoby, například chelminské právo. Tyto právní řády se v podrobnostech lišily, měly však společné základy. Postupně byly shrnovány pod označení německé právo. I uvnitř říše existovaly různé právní zvyklosti. V nově osidlovaných oblastech se proto rozlišovalo mezi dosavadními právními zvyklostmi a přinesenými právními řády. Společné rysy nových práv usnadňovaly jejich shrnutí pod jediný pojem. Podobně tomu patrně bylo i s označováním lidí. V nových oblastech nebylo tolik důležité, zda byli příchozí Sasové či Bavoři. Byli přistěhovalci, hosté nebo nově příchozí. Když už však byli řazeni do jedné společné skupiny, nabízelo se užít také společné etnické označení. Slovo „německý“ nebylo třeba teprve vymýšlet, protože někteří přistěhovalci si je přinášeli s sebou. Současně se tento pojem dále šířil i ve starých sídelních oblastech.
Na konci středověku, v závěru 15. století, tak bylo možné připojit k již tradičnímu názvu „Svatá říše římská“ poslední dodatek: „národa německého“. Co se tím původně mínilo, je ovšem nejasné. Měl dodatek označovat přechod římské císařské koruny k Němcům? Nebo měl spíše vymezit tu část římské říše, v níž žili Němci, tedy německé království oproti římskému císařství? Tak by se to nabízelo říci, kdyby tehdy také králové nenosili ve svém titulu zdánlivě paradoxní dodatek „římský“. Od 14. století se v mnoha krajích zakládalo méně nových sídel a nově obdělávalo méně půdy. Společně působily morové vlny, hospodářské krize, války a místní změny. Některá sídla byla opuštěna a na jejich pozemcích znovu vyrostl les. Osidlování však neskončilo všude současně. Středověké osidlování východních oblastí probíhalo v každém kraji jinak. Často již šlo o území ovládaná německými knížaty a obývaná převážně Němci. V jiných oblastech žily německé menšiny pod polskými či českými knížaty. Tehdejší poměry se dají přesně popsat jen obtížně. Ještě neexistovaly plošné statistiky obyvatelstva, které by lidi zachycovaly podle dnešních národností.
V 19. století byl mateřský jazyk pokládán za spolehlivý ukazatel národní příslušnosti. Dnes víme, že to pro starší období neplatí, a i v novější době existují skutečnosti, které tomu odporují. Například v některých vesnicích hannoverského Wendlandu lidé ještě v 19. století znali a užívali zbytky místního slovanského jazyka. To neznamenalo, že by nebyli Němci. Podobné poměry existují v Lužici, kde se vedle němčiny mluví také slovanskými jazyky horní a dolní lužickou srbštinou. Čechy a Moravu utvářelo starší slovanské osídlení a středověké rozšiřování sídel. V proměnlivých právních podobách patřily ke Svaté říši římské. V mnoha městech hrála němčina významnou roli; jazykové poměry se však lišily podle místa a doby. Vedle toho existovaly zejména v pohraničí souvislé venkovské oblasti osídlené Němci. Příznačné byly i sídelní ostrovy v neněmeckém okolí, například jihlavský jazykový ostrov.
Osidlování Čech a Moravy v raných dobách
Kultura se šňůrovou keramikou: nádoba a kamenné sekeromlaty v Estonském historickém muzeu. Srovnávací nálezy, nikoli nálezy z Jihlavy.Terker · Wikimedia Commons · CC BY 3.0Kdo se zabývá evropskými jazyky, zjistí, že mnohé z nich patří do indoevropské jazykové rodiny. Jejich příbuznost lze doložit jazykovými znaky. Neznamená však, že dnešní evropské národy mají jednotný původ. Do této rodiny patří mimo jiné keltské, germánské, italické, baltské a slovanské jazyky, řečtina, arménština a indoíránské jazyky. Vedle nich jsou doloženy četné dnes zaniklé jazyky, například chetitština a tocharština. Pojmy kentumové a satemové jazyky označují odlišný hláskový vývoj; nelze z nich odvodit jednoduché dělení na západní a východní skupinu národů. O územním původu a raném šíření této jazykové rodiny výzkum nadále pokračuje. Starší výklady předpokládaly původ mezi střední Evropou a jižním Ruskem, někdy také v širší oblasti Kazachstánu. Takové územní zařazení je třeba chápat jako hypotézu, nikoli jako bezpečně doložený původ jednotného národa. Důležitou roli hrálo stěhování a kontakty mezi skupinami obyvatelstva. Rozdělení jazyků však nelze jako celek omezit na léta 2500 až 2000 př. n. l. Stejně tak nelze z jazykové příbuznosti odvodit jediný „pranárod“ se všude stejným společenským uspořádáním a způsobem života. Kultura se šňůrovou keramikou, pojmenovaná podle výzdoby hliněných nádob, je archeologickou kulturou pozdního neolitu. Ztotožňovat ji se všemi ranými mluvčími indoevropských jazyků by bylo příliš zjednodušující.
Lidé kultury s lineární keramikou patřili již k raným zemědělcům střední Evropy. I v Čechách a na Moravě pěstovali plodiny, chovali dobytek a žili ve stálých sídlech. Tato kultura náleží do mladší doby kamenné, neolitu. Přechod k zemědělství tedy začal dávno před pozdějším stěhováním z východních stepních oblastí.
S mladší dobou kamennou se život lidí zásadně změnil. Pěstování obilí a dalších užitkových rostlin i chov domácích zvířat stále více určovaly jejich každodennost. Obilí mleli na kamenných drtidlech a zpracovávali na potravu; vedle toho využívali plané rostliny, ryby a maso divokých i domácích zvířat. U raných zemědělců střední Evropy je doložena mimo jiné pšenice jednozrnka a dvouzrnka, ječmen, hrách, čočka a len. Chovali skot, prasata, ovce a kozy. Keramické nádoby, nástroje a pozůstatky domů nám přibližují jejich domácnosti. Ne všechny užitkové rostliny, textilie a nástroje známé z pozdějších dob však můžeme předpokládat již po celý neolit. Jejich životní podmínky se v mnoha ohledech zásadně lišily od života rolníků před 200 lety.
Středoevropská doba bronzová začala podle jednotlivých oblastí přibližně kolem roku 2200 př. n. l. Předcházel jí dlouhý vývoj zpracování kovů a směny mezi různými kraji. Badenská kultura patří ještě do doby měděné, případně pozdního neolitu, nikoli do starší doby bronzové. Bronz, slitina především mědi a cínu, umožnil vyrábět nové nástroje, zbraně a šperky. Získávání surovin podporovalo dalekosáhlé obchodní vztahy; na velké vzdálenosti se přepravoval také jantar. Bronzové předměty se odlévaly a dále opracovávaly. Nálezy dokládají oděv, šperky a pomůcky k péči o tělo. Neumožňují však jednotně popsat všechny lidi této dlouhé epochy. Také pohřební zvyky se měnily podle oblasti a doby; spalování zemřelých se neprosadilo všude současně.
Keramika lužické kultury ze Slezska, 11.–5. století př. n. l. Srovnávací předměty k zasazení raných dějin do souvislostí. Silar · CC BY-SA 4.0.Dalšími významnými kulturami v Čechách a na Moravě byly únětická kultura starší doby bronzové a později mimo jiné lužická kultura a kultury doby popelnicových polí. Přibližně od roku 1300 př. n. l. se ve velké části střední Evropy stalo obvyklým spalování zemřelých a ukládání jejich popela do uren. Tyto společnosti charakterizovala řemeslná specializace a rozsáhlá směna. Označení takových archeologických kultur vycházejí především z nálezů a forem pohřbívání. Nelze je jednoduše ztotožnit s určitým národem či jazykem. Obecné přiřazení kultur popelnicových polí k Ilyrům proto není bezpečně doloženo. Pro tuto dobu bronzovou nelze v Čechách a na Moravě doložit ani slovanská městská sídla.
Schéma urnového pohřbu z pozdní doby bronzové: spálené ostatky jsou uloženy v nádobě. José-Manuel Benito Álvarez (Locutus Borg) · Volné dílo.Po době bronzové následovala starší doba železná, podle významného naleziště nazývaná halštatská. Přibližně od roku 450 př. n. l. se v mnoha částech střední Evropy prosazovala laténská kultura. Starší dobu železnou nelze v tomto sledu přeskočit. Pro mladší dobu železnou jsou v Čechách a na Moravě doloženy četné keltské nálezy a později také rozsáhlá opevněná sídla, takzvaná oppida. Řemesla a obchod v nich dosáhly pozoruhodného rozvoje. Antické prameny spojují Čechy s Bóji; i německý název Čech, Böhmen, bývá vysvětlován tímto jménem. Skupiny stejného jména jsou však známy také z jiných oblastí Evropy. Nelze z toho odvodit jednoduchý sled stěhování z Itálie do Čech a následné úplné vystřídání Markomany. Stejně tak si oppida nesmíme obecně představovat jako města z kamenných domů.
Kolem přelomu letopočtu vznikl v Čechách významný mocenský svaz pod vedením markomanského krále Marobuda. V mládí žil v Římě a ke konci 1. století př. n. l. přivedl Markomany do Čech. Pod svou vládou zde spojil několik skupin. Výčty antických autorů však nepředstavují přesný přehled území moderního státu. Roku 6 n. l. připravoval Řím tažení proti Marobudovi. Povstání v Panonii a Dalmácii vedlo k jeho zastavení; Marobud se s Římem dohodl. Během konfliktu mezi Arminiem a Římem si zachoval odstup. Roku 17 n. l. vypukla válka mezi Arminiovým a Marobudovým svazem. Marobudovo postavení tím oslabilo. Roku 19 n. l. ztratil vládu a uchýlil se pod římskou ochranu. Poslední léta strávil v Ravenně. Počty vojáků uvedené v antických textech je třeba číst jako údaje příslušných autorů, nikoli jako ověřené součty.
Ve druhé polovině 2. století n. l. vypukly markomanské války. Markomani, Kvádové a další skupiny překročili římské hranice; římská vojska naopak pronikala daleko za Dunaj. Dějištěm římských tažení se stala i dnešní Morava. Trvalá římská provincie Čechy či Morava tím však nevznikla. Císař Marcus Aurelius zemřel během války dne 17. března 180; přesné místo a příčina smrti nejsou spolehlivě doloženy. Jeho syn Commodus ještě téhož roku uzavřel mír. Vztahy Římanů se skupinami za Dunajem i poté zahrnovaly obchod, spojenectví, závislost i opakované boje. Od konce 4. století zesiloval stěhování postup Hunů, vnitřní mocenské boje a proměny římské říše. Jediná klimatická změna tyto procesy nevysvětluje. Koncem roku 406 překročili Vandalové, Alani a Svébové Rýn; roku 409 se dostali do Hispánie. Langobardi postupovali přes několik mezilehlých oblastí na jih, dočasně sídlili také ve středním Podunají a roku 568 pronikli pod Alboinem do Itálie. Jejich jméno se tradičně vykládá jako „dlouhé vousy“; odvození od dlouhé sekery není doloženo. Po Attilově smrti roku 453 a porážce Hunů u Nedaa roku 454 se jejich mocenský svaz rozpadl. Roku 476 skončilo západořímské císařství; východořímská říše trvala dál. Slovanské osídlení lze v Čechách a na Moravě zachytit především od 6. století. Bylo součástí delší proměny obyvatelstva a sídel, nikoli prostým převzetím země vylidněné morem.