Habsburkové

Téměř čtyři století habsburské vlády spojují dějiny Čech a Moravy s dějinami Rakouska. Obrazy a dokumenty provázejí cestu od reformace přes třicetiletou válku až ke konci monarchie.

Vzestup Habsburků

Habsburkové vládli Čechám a Moravě téměř čtyři století. Jejich dějiny jsou proto důležité pro německy i česky mluvící obyvatele těchto zemí. Dynastie získala jméno podle hradu Habsburg ve švýcarském kantonu Aargau. Roku 1273 byl Rudolf I. zvolen římskoněmeckým králem. Jeho vnuk Rudolf se roku 1306 stal na krátkou dobu českým králem.

Rudolf zemřel již roku 1307. Po smrti krále Zikmunda roku 1437 nastoupil na český a uherský trůn jeho zeť Albrecht V. z habsburského rodu. I tato vláda byla krátká. Po smrti Albrechtova syna Ladislava roku 1457 Habsburkové obě království opět na čas ztratili. Vídeňská smlouva z roku 1515 mezi císařem Maxmiliánem I. a králem Vladislavem II. upravovala vzájemné sňatky a dědické nároky.

Reformace a habsburská vláda

Obchod s odpustky se stal důležitým podnětem k reformaci. Humanismus se rozvíjel již dříve.

Podle katolického učení mohl odpustek zmírnit časné tresty za hříchy. Nenahrazoval odpuštění hříchu. Spojení odpustků s peněžními platbami však vedlo ke zneužívání. Mohučský arcibiskup Albrecht zaplatil za převzetí svých úřadů vysoké částky a půjčil si na ně od Fuggerů. Část příjmů z prodeje odpustků měla tyto dluhy pokrýt.

Kazatel Johann Tetzel vybízel k získávání odpustků. Proti tomu vystoupil Martin Luther roku 1517 se svými 95 latinskými tezemi. Vyzval učence k diskusi. Teze byly brzy přeloženy a vytištěny. Luther se postupně stal vůdčí osobností reformace. Roku 1519 zpochybnil také neomylnost papežů a koncilů. Tím se prohloubil jeho spor s římskou církví.

Papež Lev X. pohrozil Lutherovi roku 1520 církevní klatbou. Luther papežskou listinu spálil. Téhož roku vyšly tři jeho nejdůležitější spisy: „Křesťanské šlechtě německého národa“, „O babylonském zajetí církve“ a „O svobodě křesťana“. Karel V. byl roku 1519 zvolen římskoněmeckým králem, roku 1520 korunován v Cáchách a roku 1530 v Boloni korunován císařem.

Roku 1521 svolal Karel V. svůj první říšský sněm do Wormsu. Někteří stoupenci reformace doufali, že podpoří jejich požadavky. Karel se však postavil proti Lutherovi. Císař požadoval odvolání jeho spisů. Když Luther odmítl, uvalil na něj říšskou klatbu. Kurfiřt Fridrich Moudrý nechal Luthera odvézt na Wartburg. Tam Luther přeložil Nový zákon do němčiny. Jeho překlad silně ovlivnil vývoj novohornoněmeckého spisovného jazyka.

Čechy a Morava pod vládou Habsburků

Roku 1526 přešly Čechy a Morava pod habsburskou vládu. Renesance se tu rozšířila již dříve. Český a uherský král Ludvík II. padl roku 1526 v bitvě proti Osmanům u Moháče. Ferdinand I. byl ženatý s Ludvíkovou sestrou Annou. Po Ludvíkově smrti ho české stavy zvolily králem. K české koruně tehdy patřily Čechy, Morava, Slezsko a Horní i Dolní Lužice.

Roku 1529 obléhalo osmanské vojsko pod sultánem Sulejmanem I. Vídeň. Obránci kladli odpor. Počasí a potíže se zásobováním přispěly k ukončení obléhání. Prameny uvádějí různou sílu vojska; údaj 250 000 mužů není bezpečně doložen. Roku 1531 se protestantská knížata a města spojila do šmalkaldského spolku. Roku 1535 předložila Jednota bratrská své vyznání víry ve dvaceti článcích. Roku 1546 zahájil Karel V. válku proti spolku.

Karel V. vedl proti šmalkaldskému spolku vojska z různých částí své říše. Roku 1547 povstaly proti Ferdinandovi I. také české stavy; k pražské defenestraci tehdy nedošlo. Po porážce spolku u Mühlbergu 24. dubna 1547 Ferdinand české povstalce přemohl. Zabavoval statky, omezil práva měst a nechal účastníky potrestat. Roku 1547 byli v Praze popraveni čtyři lidé.

Mezi postižené šlechtické rody patřili Šlikové, Vartenberkové, Valdštejnové, Hasištejnští z Lobkovic, Pluhové z Rabštejna a Slavatové. Roku 1555 se císař a říšské stavy na sněmu v Augsburgu dohodli na náboženském míru. Karel V. předal roku 1556 vládu v říši svému bratru Ferdinandovi I.; roku 1558 se Ferdinand stal císařem. Ve stejném desetiletí přišli do Čech jezuité. Po Ferdinandově smrti roku 1564 vládl jeho syn Maxmilián II. Dne 21. února 1575 mu české stavy předložily Confessio Bohemica [Českou konfesi] . Shrnovala postoje několika nekatolických skupin k víře. Také utrakvisté, tedy vyznavači přijímání pod obojí, předložili návrh. Oba texty narazily na odpor katolických představitelů.

Maxmilián II. dal roku 1575 ústní příslib, ale nevydal odpovídající písemné potvrzení. Jeho syn Rudolf II. vládl od roku 1576. Majestátem z 9. července 1609 poskytl Rudolf nekatolickým stavům, na které se listina vztahovala, rozsáhlá náboženská práva. Nešlo o všeobecnou náboženskou svobodu v dnešním smyslu. Rudolf zemřel roku 1612 v Praze. Jeho bratr Matyáš byl téhož roku zvolen císařem.

Pražská defenestrace · 1618

Roku 1618 protestovaly nekatolické české stavy proti postupu katolické strany. Odvolávaly se na zaručená práva. Císař Matyáš jejich stížnost odmítl a zakázal shromáždění šlechty bez svého svolení. Dne 23. května 1618 přišli zástupci stavů na Pražský hrad. Tam vyhodili z okna královské místodržící Jaroslava Bořitu z Martinic a Viléma Slavatu i písaře Filipa Fabricia.

Všichni tři přežili. Fabricius později získal šlechtický přídomek „von Hohenfall“. Matyáš zemřel 20. března 1619. Povstání, které začalo již roku 1618, směřovalo také proti Ferdinandovi II. Ten byl roku 1617 korunován českým králem a roku 1619 se stal císařem. Spolu s dalšími náboženskými a politickými rozpory se konflikt rozrostl v třicetiletou válku.

Třicetiletá válka · 1618–1648

České stavy se obávaly přísné protireformace. Proto 26. srpna 1619 zvolily protestantského falckého kurfiřta Fridricha V. českým králem. Dne 4. listopadu byl v Praze korunován. Za jeho krátké vlády získal vliv reformovaný protestantismus, označovaný také jako kalvinismus.

Bitva na Bílé hoře · 1620

Dne 8. listopadu 1620 porazila císařská vojska a Katolická liga vojsko českých stavů na Bílé hoře u Prahy. Fridrich V., později nazývaný „zimní král“, uprchl. Vítězství umožnilo Ferdinandovi II. prosadit v Čechách svou vládu a pokročit v protireformaci.

Válka se rozšířila do Rýnské Falce a dalších oblastí říše. K Fridrichovým spojencům patřil po určitou dobu dánský král Kristián IV. Vojevůdce Valdštejn postavil pro císaře velkou armádu. Obnovené zřízení zemské z roku 1627 pro Čechy a z roku 1628 pro Moravu posílilo habsburskou vládu. Česká dvorská kancelář byla přeložena do Vídně. Restitučním ediktem z roku 1629 požadoval Ferdinand II. navrácení mnoha církevních statků zabavených od roku 1552.

Restituční edikt vyostřil konflikty v říši. Nebyl pouhým zrušením pasovské smlouvy. Roku 1630 přistál švédský král Gustav II. Adolf se svým vojskem na baltském pobřeží. Bojoval proti císaři a Katolické lize, ale sledoval i švédské mocenské zájmy. Roku 1631 se Francie a Švédsko smlouvou v Bärwalde dohodly na francouzských peněžních platbách pro švédskou armádu. Po několika bitvách uzavřeli císař a saský kurfiřt roku 1635 pražský mír.

Pražský mír z roku 1635 připoutal významné říšské stavy k císaři, nezahrnoval však všechny válčící strany. Francie roku 1635 otevřeně vstoupila do války. Politické cíle Francie, Švédska, Habsburků a dalších účastníků bránily uzavření všeobecného míru až do roku 1648.

Válečná zkušenost a vzpomínání

Třicetiletá válka hluboce proměnila život v Čechách a na Moravě. Zeměmi procházela saská, švédská, císařská i jiná vojska. Požadovala zásoby, drancovala a šířila násilí. Vzpomínky na válku se lišily podle místa i pozdějšího podání. Také porážka na Bílé hoře zůstala v českých dějinách významná.

Dochované říkadlo před usnutím připomíná strach ze švédských vojáků:

"Modlete se, děti, modlete!
Venku chodí Švéd,
venku chodí Oxenstierna,
ten děti naučí se modlit."

Říkadlo představuje válečnou vzpomínku, která se předávala ještě dlouho. Zprávy o takzvaném „švédském nápoji“ popisují způsob mučení. Násilí se dopouštěla i císařská vojska. Šíření jednotlivých příběhů záviselo mimo jiné na místě a náboženském zaměření jejich podání.

Také pověst z Jihlavského jazykového ostrova „Die heilige Saat“ („Svatá setba“), kterou vyprávěl Hans Watzlik, zpracovává vzpomínku na švédské vojáky. Sedlák v ní opilému vojákovi zazpívá verš:

„Is ejden wej gwest, wird wieda wej san, / is ols vergong, wird a dös wieda vergejhn.“ [Význam: Vždycky to tak bývalo a zase to tak bude; všechno pomíjí a i toto pomine.] Zápis zachycuje nářečí staršího podání.

Třicetiletá válka začala českým stavovským povstáním a těžce zasáhla Čechy i Moravu. Zeměmi procházela vojska různých válčících stran. Po porážce stavovského povstání se v Čechách a na Moravě prosazoval katolicismus tlakem státu a církve. Následující desetiletí poznamenalo vystěhovalectví, přestupy na jinou víru a tajné nekatolické náboženské obřady. Vzpomínky na tuto dobu se podle vyznání lišily.

Starší místní výklady zmiňují selské nepokoje v okolí Stonařova a Oldřichova. Podle nich měly nepokoje z let 1712 a 1722 skončit vězněním na Špilberku, případně popravami. Podrobnosti a tresty zatím nejsou bezpečně doloženy; bylo by třeba prověřit soudní a vrchnostenské písemnosti. Roku 1717 byly pro Čechy a Moravu vydány nové robotní předpisy. Očekávaná zlepšení nepřišla a nespokojenost sedláků rostla.

Další robotní předpis pro Čechy následoval 27. ledna 1738. Robota byla neplacená povinná práce pro vrchnost.

Marie Terezie a Josef II.

Ve válce o rakouské dědictví v letech 1740 až 1748 ztratila habsburská monarchie většinu Slezska ve prospěch Pruska. Menší část s Opavou, Krnovem a oblastí kolem Těšína zůstala Rakousku. Ztráta proměnila země Koruny české. Tehdejší obyvatelstvo však nelze spolehlivě počítat podle dnešních národnostních kategorií. Karel Albrecht Bavorský se roku 1741 nechal prohlásit českým králem. Jeho vláda zůstala předmětem bojů.

Marie Terezie byla roku 1743 korunována v Praze. Roku 1756 vpadl pruský král Fridrich II. do Saska. Tím ve střední Evropě začala sedmiletá válka. Hubertusburským mírem roku 1763 muselo Rakousko znovu uznat ztrátu většiny Slezska. Marie Terezie a její syn Josef II. v následujících desetiletích reformovali správu i právní postavení rolníků.

Roku 1749 zrušila Marie Terezie českou dvorskou kancelář ve Vídni. Správa jejích zemí se více soustředila do centra. V hladovém roce 1771 nechala prověřit povinnosti a dávky rolníků vůči vrchnosti. Po velkém selském povstání roku 1775 byla robota nově upravena. Franz Anton von Raab převzal řízení státních a bývalých jezuitských statků. Jezuitský řád byl zrušen roku 1773.

Raabův systém měl nově upravit hospodaření a rolnické povinnosti. Patentem z 1. listopadu 1781 zrušil Josef II. v Čechách, na Moravě a ve Slezsku osobní nevolnictví. Robota, dávky ani vrchnostenská správa tím ještě nebyly zcela odstraněny. Jeho rozsáhlejší daňová a urbariální reforma z roku 1789 byla po jeho smrti odvolána; zrušení osobního nevolnictví však zůstalo v platnosti.

Napoleonské války a Vídeňský kongres

V první polovině 19. století posilovali spisovatelé, jazykovědci a historikové české národní vědomí.

Od 16. do 19. října 1813 bojovala Napoleonova vojska u Lipska proti spojeným armádám Pruska, Rakouska, Ruska a Švédska. Na Napoleonově straně zpočátku bojovali i vojáci z německých států Rýnského spolku. Bitva národů patřila k největším bitvám napoleonských válek.

Vídeňský kongres: mědiryt Jeana Godefroye podle Jeana-Baptiste Isabeye, 1819.Jean Godefroy podle Jeana-Baptiste Isabeye · Wikimedia Commons · volné dílo

Na Vídeňském kongresu v letech 1814/15 vyjednávaly evropské státy o politickém uspořádání po Napoleonově porážce. Vyobrazení zachycuje mimo jiné Wellingtona, Metternicha, Hardenberga a Talleyranda.

Metternich hrál důležitou roli. Výsledky však byly kompromisem několika evropských mocností. Německý spolek spojoval řadu států, aniž vytvořil německý národní stát. V 19. století vznikla také nová spisovná slovenština. Její vývoj výrazně ovlivnil ve čtyřicátých letech Ľudovít Štúr.

František Josef I. a revoluční rok 1848

Císař František Josef I., portrét Franze Xavera Winterhaltera, 1865.Franz Xaver Winterhalter · Wikimedia Commons · volné dílo

Císař František Josef I. převzal vládu 2. prosince 1848 a vládl do roku 1916.

Ještě za jeho předchůdce Ferdinanda I. navrhl Hans Kudlich 26. července 1848 v rakouském říšském sněmu zrušení rolnické poddanosti. Po jednáních získalo zrušení poddanských povinností 7. září 1848 císařský souhlas. Robota a další vrchnostenská břemena byla zrušena; za určitá plnění byla stanovena náhrada. Provedení dále upravovaly předpisy z roku 1849.

Tato reforma přetrvala neúspěch revoluce. Po říjnovém povstání ve Vídni byl říšský sněm přeložen do Kroměříže a v březnu 1849 rozpuštěn. Po revoluci se znovu upevnila moc panovníka; silvestrovský patent z roku 1851 zahájil otevřený neoabsolutismus. Únorový patent z roku 1861 obnovil parlamentní instituce, ale spory o postavení zemí a národností trvaly dál.

Hradec Králové a vyrovnání z roku 1867

Bitva u Hradce Králové 3. července 1866: pozdější vyobrazení Georga Bleibtreua.Georg Bleibtreu · Wikimedia Commons · volné dílo

Za prusko-rakouské války roku 1866 se Čechy staly hlavním bojištěm.

Bitva u Hradce Králové se odehrála 3. července 1866, nikoli roku 1870. Porážkou skončilo postavení Rakouska v Německém spolku. Vyrovnání z roku 1867 vytvořilo rakousko-uherskou dvojí monarchii. České země zůstaly v rakouské polovině říše; srovnatelné požadavky na českou autonomii nedošly roku 1871 trvalého naplnění.

Jazykové spory a národní hnutí

Roku 1878 vznikla česká sociálnědemokratická organizace. Jazyková nařízení z roku 1880 posílila češtinu vedle němčiny ve styku úřadů s obyvatelstvem. Němčina však zpočátku zůstala vnitřním úředním jazykem.

Za ministerského předsedy Kazimíra Badeniho, který nastoupil roku 1895, se spor vyostřil. Nařízení z dubna 1897 měla oba zemské jazyky zrovnoprávnit i ve vnitřním úředním styku. Požadavky na dvojjazyčnost úřednictva vnímalo mnoho německy mluvících úředníků a politických představitelů jako ohrožení svého postavení. Neznamenaly však zákaz němčiny ani již rozhodnuté propuštění všech německy mluvících úředníků. V říšské radě docházelo k obstrukcím a násilným střetům, v ulicích k demonstracím a zásahům policie i vojska.

Ke krizi patřily také nacionalistické a antisemitské výtržnosti. Jednotlivé násilné činy nelze přičítat celému národu. Při vyprávění z pohledu vyhnaných rodin vystupují do popředí obavy mnoha lidí o navyklé postavení a budoucnost jejich jazyka ve správě. Tyto obavy formovaly pozdější vzpomínky, včetně výkladů vysídlenců. Badeni odstoupil 28. listopadu 1897; velká část německorakouské veřejnosti přijala jeho pád s úlevou.

Po změnách za jeho nástupce byla nařízení roku 1899 zrušena. Do této doby spadá také hnutí „Los-von-Rom“ („Pryč od Říma“), podporované Georgem von Schönererem. Spojovaly se v něm protikatolické a německonacionální proudy. Od něj je třeba odlišit rasistickou a antisemitskou ariosofii Jörga Lanze von Liebenfels. Lanz roku 1899 opustil cisterciácký klášter Heiligenkreuz; nešlo o templářský klášter.

Jeho sešity „Ostara“ a jím založený řád nových templářů patřily k nacionalistickému rasovému prostředí.

Na základě pozdějších výpovědí se předpokládá Hitlerova osobní návštěva u Lanze. Doba a rozsah přímého vlivu tím však nejsou nepochybně doloženy. Také role dalších jednotlivých osob vyžaduje samostatné doklady. Takové rasistické nauky nebyly ověřenou vědou. Německá národní rada byla založena roku 1903 a měla podporovat spolupráci německých stran v Čechách. Časopis „Deutsche Arbeit“, který spoluzakládal August Sauer, vycházel od roku 1901.

Roku 1905 se na Moravě podařilo dosáhnout politického vyrovnání mezi českými a německými představiteli. Nově upravilo politické zastoupení i části školství a jazykových poměrů. Některé konflikty se zmírnily, národnostní rozpory však nezmizely. V Čechách k odpovídajícímu vyrovnání nedošlo. Hospodářský a sociální vzestup posiloval politickou váhu českého obyvatelstva.

Mnoho mladých Čechů studovalo také v zahraničí. Tomáš Garrigue Masaryk byl jako učenec a politik známý v mezinárodním prostředí. Jeho spisy o české a sociální otázce i o Rusku a Evropě měly mnoho čtenářů. České a německé strany měly o vyrovnání rozdílné představy. Jejich požadavky se měnily s politickou situací.

Roku 1907 bylo pro volby do poslanecké sněmovny rakouské říšské rady zavedeno všeobecné, rovné, tajné a přímé volební právo mužů. Ženy zůstaly vyloučeny; pro zemské sněmy nadále platily jiné volební řády. V sudetských zemích, především v německých Čechách, ztratili sociální demokraté řadu mandátů ve prospěch německých radikálů a jiných národních uskupení. Také v české politice získávaly vliv národně radikální proudy.

Roku 1914 přestala být říšská rada schopna pracovat a vláda opět využívala nouzový paragraf 14 ústavy. Také český zemský sněm byl od roku 1913 rozpuštěn. Císařským rozhodnutím byla pozastavena zemská samospráva a její pravomoci převzala správní komise. Na Moravě umožňovala pravidla vyrovnání spíše spolupráci; z toho ale neplyne, že by sněmy v Brně a Opavě pracovaly bez politických či národnostních konfliktů. Velké české vyrovnání bylo odloženo. V Rakousku byla vlastně odložena všechna skutečně politická rozhodnutí.

Část politické veřejnosti spojovala s budoucí změnou na trůnu naděje na reformy.

1898: císařské jubileum, smutek a politické vazby

Roku 1898 uplynulo padesát let od nástupu císaře Františka Josefa I. na trůn. Jubileum nabízelo příležitost veřejně projevit sounáležitost s císařským domem. Zároveň obrátily pozornost lidí k Rakousku-Uhersku a Německé říši dvě zprávy o úmrtí.

30. července: smrt Otty von Bismarcka

Otto von Bismarck zemřel 30. července 1898. Také v Jihlavě byl někdejší říšský kancléř připomínán s velkým obdivem. Nekrolog jej líčil jako zakladatele Německé říše a spojoval smutek nad jeho smrtí s hrdostí na její moc a hospodářský vzestup. Je tak vidět, jak silně Německá říše působila jako politický orientační bod i za svými hranicemi.

10. září: zavraždění císařovny Alžběty

Dne 10. září 1898 byla v Ženevě zavražděna císařovna Alžběta. Zpráva zastínila jubilejní rok. Nekrolog vydaný v Jihlavě líčil smrt císařovny a loučení Františka Josefa jazykem hlubokého smutku a úcty. Osobní císařovo utrpení se v něm stalo společným smutkem říše.

Tyto hlasy z jazykového ostrova ukazují vedle sebe dvě politické vazby: sounáležitost s habsburskou monarchií a obdiv k Německé říši. Smutek, věrnost císaři a německé národní cítění se mohly spojovat v téže veřejnosti. Uctivý jazyk patří k tehdejšímu pohledu autorů. Ukazuje veřejně předávané pocity a vzory; sám o sobě nevypovídá o tom, jak události přijímal každý jednotlivý obyvatel.

František Ferdinand a představy o reformách

K následníku trůnu arcivévodovi Františku Ferdinandovi se upínaly naděje těch, kteří věřili v možnost obnovy mnohonárodnostní říše. Jiní jeho představy odmítali. Základní problém spatřoval v silném postavení maďarské vládnoucí vrstvy a chtěl změnit dualismus Rakouska a Uher. V jeho okolí se probíraly různé modely, včetně většího zapojení jižních Slovanů a federálního uspořádání. Zároveň trval na silné ústřední moci panovníka a společné armádě.

Závazně schválený program přeměny na dvanáct rovnoprávných národních států s vlastními parlamenty neexistoval. Jeho plány je proto třeba popisovat jako různé reformní představy, nikoli jako již pevně stanovenou demokratickou ústavu.

Sarajevo a cesta k první světové válce

Sarajevský atentát: novinová ilustrace Achilla Beltrameho, 1914; nejde o očité fotografické svědectví.Achille Beltrame · Wikimedia Commons · volné dílo

Dne 28. června 1914 byli při jízdě Sarajevem zastřeleni František Ferdinand a jeho manželka Žofie, vévodkyně z Hohenbergu, rozená hraběnka Chotková. Pachatel Gavrilo Princip měl 19 let, byl bosenským Srbem a patřil k jihoslovanskému nacionalistickému prostředí „Mlada Bosna“ – „Mladá Bosna“. Vazby spiklenců vedly k lidem ze srbských vojenských a zpravodajských kruhů. Tyto vazby však nelze bez dalšího ztotožňovat s prokázaným příkazem srbské vlády k vraždě.

Dne 23. července 1914 předložilo Rakousko-Uhersko Srbsku ultimátum se lhůtou 48 hodin. Požadovalo mimo jiné opatření proti protirakouským organizacím a účast rakousko-uherských orgánů na vyšetřování na srbském území. Srbsko přijalo velkou část požadavků, odmítlo však zásahy do své státní svrchovanosti nebo uplatnilo omezení. Ve Vídni již existoval záměr rozhodnout konflikt v případě potřeby vojensky. Tvrzení či podezření, že vraždu nařídili srbský král a ministerský předseda, nebylo prokázáno.

Z takového neprokázaného tvrzení nelze vyvozovat ani všeobecné oprávnění k válce podle mezinárodního práva.

Rusko podporovalo Srbsko, zatímco Francie byla spojencem Ruska. Německo přislíbilo Rakousku-Uhersku počátkem července rozsáhlou podporu, takzvaný „bianko šek“. Rakousko-Uhersko nařídilo 25. července částečnou mobilizaci proti Srbsku a 28. července 1914 mu vyhlásilo válku. Během několika dnů se z balkánské krize stala evropská válka. Vedle pokusů o diplomatické zprostředkování probíhaly vojenské přípravy i vědomá rozhodnutí stupňovat konflikt.

Líčit Německo pouze jako prostředníka a Rusko jako jedinou mocnost odhodlanou k válce by tento průběh zkreslovalo.

Dne 30. července 1914 nařídilo Rusko všeobecnou mobilizaci. Dne 1. srpna následovaly mobilizace Francie a Německa; ještě téhož dne vyhlásila Německá říše Rusku válku. Dne 3. srpna vyhlásilo Německo válku Francii. Německá vojska obsadila již 2. srpna Lucembursko a 4. srpna vpadla do Belgie, čímž porušila její neutralitu. Velká Británie proto 4. srpna vstoupila do války proti Německu. Posloupnost vyhlášení válek je přitom třeba odlišovat od skutečných přechodů hranic.

Rakousko-Uhersko nařídilo všeobecnou mobilizaci již 31. července. V některých částech německy mluvící veřejnosti českých zemí byl začátek války přijat s nadšením nebo úlevou. Vedle toho existovaly obavy, odmítání a strach z následků války. Někteří od vítězství očekávali řešení vnitropolitické krize a větší jistotu pro vlastní jazyk a kulturu.

Pocit, že bojují bok po boku s Němci z říše za věc vnímanou jako společně německou, v těchto kruzích nadšení ještě zesiloval. Ke státnímu spojení Rakouska s Německou říší tím však nedošlo.

Také postoje Čechů k válce se lišily. Vedle věrnosti monarchii a plnění povinností existoval odstup, obavy i sympatie k Srbsku či Rusku. Během války tyto postoje měnily ztráty, zásobovací krize a politický útlak. Představa jednotně jednajícího „českého národa“, který od počátku pouze vyčkával nebo sázel na obě strany, neodpovídá rozdílným zkušenostem. Stejně tak nelze chování všech německy mluvících obyvatel zúžit na válečné nadšení.

Karel I. a poslední roky monarchie

Císař Karel I., portrét Johna Quincyho Adamse, 1916.John Quincy Adams · Wikimedia Commons · volné dílo

Mnozí německy mluvící vojáci spojovali službu Rakousku a císaři s německými národními představami. Jiní kladli do popředí věrnost císaři, domov nebo vojenskou povinnost. Naděje, že vítězství zajistí jejich postavení, byla dobovým očekáváním. Císař František Josef I. zemřel 21. listopadu 1916 po 68 letech na trůnu.

Jeho nástupce Karel I. byl prasynovcem Františka Josefa a synovcem Františka Ferdinanda zavražděného roku 1914. Karlovi bylo 29 let a na přípravu k vládnutí měl jen málo času.

Na jaře 1917 se znovu sešla rakouská říšská rada. Čeští poslanci požadovali nové uspořádání na základě českého státního práva. Postoje k dynastii se měnily; v exilu se pod vedením Masaryka a Beneše již pracovalo na samostatném státě. Národnostní konflikty a válka velmi ztěžovaly parlamentní práci. Císařovy plány na federalizaci Rakouska, přinejmenším na vytvoření autonomních národních celků, narážely na odpor německých nacionalistů, aniž by se Češi důrazně postavili za korunu.

Císař nenašel politika, který by mohl nebo chtěl vytvořit vládu státní reformy na parlamentním základě. K mužům, o nichž císař Karel uvažoval, tehdy patřil i sudetoněmecký politik Dr. Rudolf rytíř Lodgman von Auen. Ten se již léta velmi rozhodně zasazoval o národní samosprávu na demokratickém základě, a proto byl dočasně označován za "zrádce" německé věci.

Vnitropolitické reformní pokusy císaře Karla byly pod tlakem pokračující války, zásobovací krize a stále neslučitelnějších národních požadavků. Roku 1917 nechal prostřednictvím svého švagra Sixta Bourbonsko-Parmského zkoumat možnosti míru se západními spojenci. Toto úsilí nevedlo k uzavření míru. Zveřejnění Sixtových dopisů na jaře 1918 poškodilo Karlovo postavení a zesílilo závislost na Německé říši. Rozpad monarchie však nebyl od začátku války neměnným cílem všech mocností Dohody.

Jejich postoj se vyvíjel během války. Na jejím konci panovala v mnoha částech monarchie těžká nouze. Postihla i průmyslové německy mluvící oblasti Čech a Moravy. Nedostatek pracovníků, klesající výnosy, dopravní potíže, nedostatečné rozdělování a rozpory mezi oběma polovinami říše situaci zhoršovaly. Přídělový systém a státní centrály nedokázaly nedostatek odstranit. Běžný byl černý trh i cesty za potravinami. Zásobovací krizi nelze vysvětlovat tím, že jedna celá národnostní skupina plnila své povinnosti a druhá je jednotně odmítala.

Od roku 1916 hrozivě přibývalo hladu, podvýživy a protestů. Množství i kvalita přidělovaných potravin se dále zhoršovaly.