Dějiny vzniku první Československé republiky (ČSR)
Konec habsburské říše roku 1918. Rakousko-uherská monarchie byla mnohonárodnostním státem. Její národnostní a jazykové skupiny nelze ve všech statistikách vymezit stejně.
Podle sčítání lidu z roku 1910 tvořili německy mluvící obyvatelé s přibližně 23,4 % největší jazykovou skupinu celé monarchie. Následovali maďarsky mluvící s 19,6 %, česky mluvící s 12,5 % a polsky mluvící s 9,7 %. V rakouské polovině říše se přitom zjišťovala obcovací řeč, tedy jazyk běžného styku, v Uhrách mateřský jazyk. Tyto údaje proto nelze jednoduše ztotožňovat s pozdějšími národnostními sčítáními.
Tomáš Garrigue Masaryk při čtení „Prohlášení společných cílů“ před Independence Hall ve Filadelfii 26. října 1918. Neznámý fotograf · Volné dílo.Německy mluvící tedy tvořili největší jednotlivou jazykovou skupinu, nikoli však nadpoloviční většinu obyvatelstva. Národnostní rozpory se vyostřovaly zejména v 19. století. Češi odvozovali politické požadavky ze své početní většiny v Čechách a na Moravě. Cíle českých stran se však měnily; ani mladočeši od počátku jednotně neusilovali o rozpad monarchie. Mezi politiky, kteří později prosazovali vlastní stát, vynikli Karel Kramář, Tomáš Garrigue Masaryk a Edvard Beneš. Masaryk a Beneš působili za první světové války na Západě v zahraničí. Společně s Milanem Rastislavem Štefánikem patřili k vedoucím osobnostem Národní rady vytvořené roku 1916 v Paříži. Ta se stala centrem československého zahraničního hnutí. Pittsburskou dohodou, datovanou 30. května 1918 a podepsanou 31. května, se zástupci českých a slovenských organizací v Americe s Masarykem dohodli na cíli společného demokratického státu. Slovensku přislíbili vlastní správní orgány, sněm a soudy. Tím však ještě nebyl sám o sobě rozhodnut zánik habsburské monarchie. Wilsonových Čtrnáct bodů z ledna 1918 zprvu předpokládalo pro její národy možnost autonomního rozvoje. Teprve v dalším průběhu války podpořily západní mocnosti státní samostatnost. Přispěla k tomu zahraniční diplomacie a československé legie na straně Dohody ve Francii, Itálii a Rusku. Mnozí další Češi a Slováci nadále sloužili v rakousko-uherské armádě.
Victor Adler, portrétní fotografie Alberta Voisarda kolem roku 1900. Albert Voisard / Rakouská národní knihovna · Volné dílo.
Sociální demokrat Victor Adler požadoval v říjnu 1918 právo na sebeurčení také pro Němce v Rakousku. Uznání téhož práva pro ostatní národy mělo být podle něj spojeno se svobodným rozhodnutím německy mluvících obyvatel o jejich vlastní budoucnosti.
Dne 21. října 1918 se ve Vídni shromáždili německy mluvící poslanci říšské rady zvolené roku 1911 a vytvořili Prozatímní národní shromáždění Německého Rakouska. Podobně jako jiné národní rady si nárokovali většinově německy mluvící oblasti monarchie. Počítali k nim i německé sídelní oblasti Čech, Moravy a rakouského Slezska. Základem jejich požadavku byly předválečné jazykové poměry, nikoli nové lidové hlasování.
Dne 28. října 1918 byl v Praze vyhlášen samostatný československý stát; 14. listopadu potvrdilo Revoluční národní shromáždění republikánskou formu státu. Nové vedení si od počátku nárokovalo historické české země včetně jejich německých sídelních oblastí i Slovensko. Neomezovalo se tedy na oblasti osídlené výhradně Čechy a Slováky. Německé Rakousko přijalo 30. října prozatímní státní uspořádání; 12. listopadu byla vyhlášena republika. Obě strany se odvolávaly na právo na sebeurčení. Neshodovaly se však, která území mají patřit ke kterému státu. Německé Rakousko požadovalo připojení oblastí s německou většinou; Praha kladla u českých zemí do popředí historické hranice.
Koncem října a začátkem listopadu 1918 vznikly německorakouské územní celky Deutschböhmen, Sudetenland, Böhmerwaldgau a Deutschsüdmähren. Provincie Deutschböhmen vznikla 29. října, provincie Sudetenland 30. října. Tehdejší název Sudetenland označoval především severní Moravu a rakouské Slezsko a ještě neměl pozdější široký význam. Nároky byly vzneseny také na německé jazykové ostrovy, například Jihlavu. Tato prohlášení ještě neznamenala mezinárodně uznané stanovení hranic.
Německá územní zastupitelstva potvrzovala připojení k Německému Rakousku. Pražská vláda nechala na podzim a v zimě 1918 nárokovaná území ovládnout československým vojskem. Ještě před mírovou konferencí tak vytvořila hotovou skutečnost. Pro mnoho Němců to znamenalo násilné odepření očekávaného práva na sebeurčení. Pražská vláda se naproti tomu dovolávala jednoty historických zemí. Z tohoto rozporu vzešel těžký konflikt, který nový stát zatěžoval od samého počátku.
Převzetí německých oblastí neprobíhalo všude pokojně. Starší německé výklady uvádějí střelbu na demonstranty a mrtvé již v listopadu 1918. Dříve zde uvedenou jednotlivou zprávu z 29. listopadu o pěti mrtvých však bez místa a příslušného dokladu nelze bezpečně přiřadit. Dne 22. prosince 1918 promluvil Masaryk po svém návratu jako prezident ke členům Národního shromáždění. Jeho slova o Němcích byla pociťována jako hluboká urážka:
Tomáš Garrigue Masaryk. Portrét z obrazové sbírky Bain News Service. Bain News Service / Knihovna Kongresu · Volné dílo.
Masaryk v podstatě prohlásil, že vznik státu určuje státoprávní postavení Němců. O jejich původu řekl:
Úryvek českého originálu: „jako emigranti a kolonisté“
Význam citátu: tedy jako přistěhovalci a osadníci.Úryvek pochází z Masarykova poselství z 22. prosince 1918. Není v něm výslovně řečeno, že Němci mají být vyloučeni z jakékoli politické spoluúčasti. V témže poselství je vyzval ke spolupráci a menšinám slíbil národní práva i občanskou rovnoprávnost. Mnoho Němců přesto vnímalo označení za přistěhovalce a kolonisty jako ponižující. Jejich rodiny žily v této vlasti po staletí.
(Tomáš Garrigue Masaryk, poselství z 22. prosince 1918.)
Zánik habsburské dvojí monarchie a uznání nového státu vítěznými mocnostmi rozhodly československou státní otázku. Německá otázka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku však zůstala nevyřešena. Proti českým a slovenským snahám o nezávislost stálo přání velké části německého obyvatelstva zůstat u Rakouska. Na pařížské mírové konferenci zastupovali pražské požadavky především ministr zahraničí Edvard Beneš a ministerský předseda Karel Kramář. Masaryk mezitím působil jako prezident v Praze. Vojenská kontrola byla koncem roku 1918 z velké části zajištěna; konečné mírové uspořádání teprve mělo přijít.
Dne 4. března 1919 demonstrovali v mnoha německých městech Čech, Moravy a Slezska lidé za své právo na sebeurčení a proti začlenění do nového státu. Vedoucí úlohu měla německá sociální demokracie. Podnětem bylo zasedání zvoleného Ústavodárného národního shromáždění ve Vídni. Při jeho volbě 16. února se Němci z těchto oblastí na příkaz československých úřadů nemohli účastnit hlasování. Při střelbě československých vojsk na shromáždění zahynulo celkem 54 lidí; mnoho dalších bylo zraněno. Na některých místech střelbě předcházely střety. Ty neospravedlňovaly nerozlišující palbu do davů. Mrtví ze 4. března se stali bolestným symbolem sudetoněmecké paměti a těžkou zátěží německo-českých vztahů.
Mírová smlouva ze Saint-Germain, 10. září 1919. Vítězné mocnosti potvrdily příslušnost německých sídelních oblastí českých zemí k Československu. Lidové hlasování se nekonalo. Beneš zastupoval československé požadavky pomocí memorand, takzvaných Mémoires. Šlo o politická zdůvodnění vlastních územních nároků; německá strana ostře zpochybňovala jejich tvrzení o Němcích. Německá naděje na vytyčení hranic podle práva na sebeurčení se nenaplnila. Bylo to vnímáno jako těžké bezpráví.
Při sčítání lidu roku 1921 bylo mezi československými státními občany napočítáno přibližně 3,123 milionu Němců, asi 23,4 %. Češi a Slováci byli úředně vedeni společně jako „československá“ národnost a dohromady tvořili přibližně 65,5 %. Němci tak byli největší národnostní menšinou státu. Tato čísla platí pro celou tehdejší republiku včetně Podkarpatské Rusi a je třeba je odlišovat od předválečných jazykových sčítání.
Nové uspořádání v sobě neslo značný potenciál konfliktů. Mnoho Němců vnímalo své nové postavení jako sestup z dosud státotvorné skupiny obyvatelstva na menšinu. Smlouva na ochranu menšin z 10. září 1919 měla zajistit rovná občanská a jazyková práva. Její praktické provádění zůstávalo sporné. Předmětem sporů bylo obsazování úřednických míst, jazykové zkoušky, školy a pozemková reforma. Německá strana si stěžovala na znevýhodňování a potlačování německého vlivu. Přidala se hospodářská nouze: světová hospodářská krize těžce zasáhla právě průmysl závislý na vývozu v mnoha německých pohraničních oblastech a prohloubila nespokojenost.
Konec nadějí na sebeurčení: mnoho Němců vnímalo mírové rozhodnutí jako zradu očekávání, která vzbudil Wilson. Ztráta spojení s Rakouskem je hluboce zasáhla. Také útoky na habsburské památky, včetně pomníků císaře Josefa II., prožívali jako ponížení. Josef II. v německé paměti často představoval toleranční reformy; tato paměť byla zároveň národně formována. Revoluční národní shromáždění, které roku 1920 přijalo ústavu, sestavily české a slovenské strany a nevzešlo ze všeobecných voleb všech občanů. Zástupci německé a maďarské menšiny se na tvorbě této ústavy nepodíleli. Z německého pohledu šlo o zásadní nedostatek. Republika přesto rozvinula parlamentně demokratický systém; parlamentních voleb od roku 1920 se účastnily i německé strany.
Co mnozí sudetští Němci prožívali jako politiku počešťování:
Pozemková reforma začala zákonem z 16. dubna 1919. Vztahoval se na velký pozemkový majetek přesahující 150 hektarů zemědělské půdy nebo 250 hektarů celkové plochy. Zákon nebyl zaměřen pouze proti německým vlastníkům; postihoval i české majitele. Přebírání a rozdělování půdy probíhalo postupně. Němečtí kritici si stěžovali, že přidělování půdy zvýhodňuje české osadníky, a tím mění národnostní poměry. Taková obava je pochopitelná, nelze ji však ztotožňovat s úplným vyvlastněním německých velkostatků během jediného měsíce. Dříve zde uvedený souhrnný převod 840 000 hektarů na Čechy není bezpečně doložen.
Nový státní jazyk a jazykové zkoušky působily mnoha německým zaměstnancům veřejné služby profesní potíže. Jazykový zákon z 29. února 1920 prohlásil „československý“ jazyk za státní, v praxi češtinu a slovenštinu. Menšinám přiznával určitá práva podávat žádosti a dostávat vyřízení ve vlastním jazyce tam, kde tvořily nejméně 20 % státních občanů soudního okresu. Němčina tedy nebyla všeobecně zakázána, byla však vůči státnímu jazyku upozaděna.
Hlučínsko u Moravské Ostravy bylo na základě Versailleské smlouvy dne 4. února 1920 předáno Německou říší Československu bez lidového hlasování. Jazyk obyvatel a jejich přání ohledně státní příslušnosti se neshodovaly. Úřední hlasování s 97 % pro němectví se nekonalo. Dne 15. února 1921 proběhlo první československé sčítání lidu.
Němečtí úředníci ztráceli dosavadní místa propuštěním, odchodem do penze nebo kvůli změněným požadavkům. Číslo 30 293 postižených, uváděné ve starších německých výkladech, zůstává bez jasného časového období a základu výpočtu nejisté. Němečtí zástupci se se stížnostmi obraceli i na Společnost národů. Jejich často nenaplněné naděje na účinnou nápravu posilovaly pocit, že jejich požadavkům nikdo nenaslouchá.
Také školství se stalo předmětem národnostních sporů. Německé třídy se rušily nebo slučovaly, zatímco v německých sídelních oblastech vznikaly české menšinové školy. Němečtí rodiče a spolky v tom často viděli oslabení svého kulturního postavení. Při hodnocení počtu tříd je však nutné zohlednit i pokles porodnosti, počty žáků a jednotlivé druhy škol. Souhrnné číslo více než 4 000 zrušených tříd nelze bez příslušných let bezpečně posoudit. Rozvinuté německé školství až po vysoké školy existovalo nadále. České školy zároveň sloužily dětem českých rodin, které zde žily nebo se nově přistěhovaly. Spory o školy, úřednická místa a hospodářskou podporu zvyšovaly napětí mezi skupinami obyvatelstva.
Konrad Henlein vedle Adolfa Hitlera při zastávce mezi Františkovými Lázněmi a Chebem 3. října 1938. Spolkový archiv, snímek 183-H13192 / neznámý fotograf · CC BY-SA 3.0 de.Rostoucí národnostní a sociální napětí vyvolávalo u německých stran rozdílné reakce. Takzvané aktivistické strany – sociální demokraté, křesťanští sociálové a Svaz zemědělců – prosazovaly spolupráci ve státě a zlepšení poměrů. Negativisté, mezi nimi Německá nacionální strana a Německá nacionálně socialistická strana dělnická, takovou spolupráci odmítali. Wenzel Jaksch patřil k německé sociální demokracii, nikoli ke Svazu zemědělců. Od roku 1926 se německé občanské strany účastnily vlády, od roku 1929 také němečtí sociální demokraté.
Dne 1. října 1933 založil Konrad Henlein Sudetoněmeckou vlasteneckou frontu, která se roku 1935 přejmenovala na Sudetoněmeckou stranu. Stoupence získávala zejména mezi měšťanskými, rolnickými a národně smýšlejícími Němci, později i v dalších sociálních skupinách. Ve volbách roku 1935 získala 44 mandátů a stala se nejsilnějším německým poslaneckým klubem; podle počtu mandátů byla druhou nejsilnější stranou v zemi. Mnoha příznivcům se jevila jako naděje na samosprávu a ochranu před znevýhodňováním. Henlein zpočátku veřejně ujišťoval, že usiluje o řešení v rámci ČSR. Samotná taková prohlášení však ještě nevypovídají o jeho skutečných úmyslech. Již tehdy existovaly kontakty a finanční vazby na nacistické Německo.
Nacistický vliv ve straně, mimo jiné kolem Karla Hermanna Franka, sílil. Nejpozději koncem roku 1937 podřídil Henlein svou politiku Hitlerovi. Dne 28. března 1938 se dohodli na postupu, při němž měly být Praze předkládány stále rozsáhlejší a nakonec nepřijatelné požadavky. Líčit Henleina jen jako bezmocnou Hitlerovu oběť by neodpovídalo jeho vlastní spoluúčasti. Oprávněné obavy mnoha sudetských Němců tak byly zneužity pro Hitlerovu mocenskou a expanzivní politiku.
Walter Runciman, pozdější vikomt Runciman z Doxfordu. Portrét z publikace z roku 1911. Neznámý fotograf · Volné dílo.Národnostní spor se v srpnu a září 1938 pokusil urovnat britský prostředník lord Runciman. Německé stížnosti bral vážně a kritizoval pražskou menšinovou politiku. Jednání však pod tlakem stále ostřejší krize ztroskotala. Ve zprávě z 21. září doporučil Runciman odstoupení převážně německých oblastí bez lidového hlasování. To byl jeho politický závěr, nikoli důkaz všech obvinění vznesených proti Benešovi. Již 19. září předložily Velká Británie a Francie Praze odpovídající návrh odstoupení území.
Dobová propagandistická pohlednice k Mnichovské dohodě z roku 1938.
Mnichovská dohodaHlavní text dohody (bez doplňujících prohlášení a příloh; zjevné překlepy převzatého přepisu byly opraveny).
Mnichov, 29. září 1938
Dohoda mezi Německem, Spojeným královstvím, Francií a Itálií, uzavřená v Mnichově 29. září 1938. Německo, Spojené království, Francie a Itálie se s ohledem na dohodu, jíž již bylo v zásadě dosaženo o odstoupení sudetoněmeckého území, dohodly na následujících podmínkách a způsobech tohoto odstoupení a na opatřeních, která mají poté následovat. Touto dohodou se každá z těchto mocností jednotlivě prohlašuje za odpovědnou za kroky nezbytné k zajištění jejího splnění.
1.) Vyklízení začne 1. října 1938.
2.) Spojené království, Francie a Itálie se shodují, že vyklizení území bude dokončeno do 10. října 1938, a to bez zničení jakýchkoli stávajících zařízení. Československá vláda odpovídá za to, že vyklizení proběhne bez poškození uvedených zařízení.
3.) Podmínky vyklizení podrobně stanoví mezinárodní výbor složený ze zástupců Německa, Spojeného království, Francie, Itálie a Československa.
4.) Německá vojska začnou 1. října postupně obsazovat převážně německé území. Čtyři územní úseky vyznačené na přiložené mapě budou obsazeny německými vojsky v tomto pořadí: úsek I [Šumava] 1. a 2. října 1938, úsek II [severní Čechy od Děčína až severně od Jablonce] 2. a 3. října 1938, úsek III [Chebsko a západní Krušnohoří] 3., 4. a 5. října 1938, úsek IV [severní Morava severovýchodně od Šumperka až po Krnov] 6. a 7. října 1938. Zbývající území převážně německého rázu neprodleně určí výše uvedený mezinárodní výbor a německá vojska je obsadí do 10. října 1938.
5.) Mezinárodní výbor uvedený v odstavci 3 určí území, na nichž se má konat lidové hlasování. Tato území obsadí mezinárodní jednotky až do ukončení hlasování. Mezinárodní výbor stanoví podmínky hlasování, přičemž za základ vezme podmínky sárského hlasování. Stanoví také den hlasování; tento den nesmí být pozdější než konec listopadu 1938.
6.) Konečné stanovení hranic provede mezinárodní výbor. Je oprávněn doporučit čtyřem mocnostem – Německu, Spojenému království, Francii a Itálii – v určitých výjimečných případech nepatrné odchylky od přísně etnografického vymezení pásem, která mají být předána bez lidového hlasování.
7.) Bude stanoveno opční právo pro přestěhování do odstoupených území i pro odchod z nich. Toto právo musí být uplatněno do šesti měsíců od uzavření dohody. Německo-československý výbor určí podrobnosti opce, zváží postupy usnadňující výměnu obyvatelstva a vyjasní zásadní otázky, které z této výměny vyplynou.
8.) Československá vláda propustí do čtyř týdnů ode dne uzavření této dohody ze svých vojenských a policejních jednotek všechny sudetské Němce, kteří o propuštění požádají. Ve stejné lhůtě propustí sudetoněmecké vězně odpykávající si tresty odnětí svobody za politické delikty.Adolf Hitler, Neville Chamberlain, Mussolini, Ed. Daladier
Mnichov, 29. září 1938. Vpředu zleva: Neville Chamberlain, Édouard Daladier, Adolf Hitler, Benito Mussolini a Galeazzo Ciano. Spolkový archiv, snímek 183-R69173 / neznámý fotograf · CC BY-SA 3.0 de.
Již 21. září 1938 souhlasila československá vláda pod silným britským a francouzským tlakem se zásadou odstoupení území. Ještě však nešlo o přijetí Mnichovské dohody, která byla vyjednána teprve o osm dní později.
Dne 30. září 1938 přijalo československé vedení v čele s prezidentem Edvardem Benešem pod tlakem čtyř mocností mnichovská rozhodnutí. Československo se rozhodujících jednání nesmělo účastnit. Německá vojska obsadila odstupovaná území od 1. do 10. října. Mnoho sudetských Němců to tehdy vítalo jako naplnění svého přání sebeurčení. Připojením se však dostali pod nacistickou diktaturu; mezi pronásledované patřili i němečtí demokraté a odpůrci nacismu. Pro zmenšený československý stát začalo krátké období takzvané druhé republiky. Tím skončila první republika z let 1918 až 1938.