Husitské období

Jan Hus a Jan Žižka

Jan Hus: pozdější vyobrazení od Jacquese de Boucq, kolem roku 1570.Jacques de Boucq · Wikimedia Commons · gemeinfreiZemě Koruny české, jejichž hranice se lišily od hranic dnešní České republiky, získaly v pozdním středověku značný hospodářský význam díky těžbě stříbra. Zejména stříbrné doly v Kutné Hoře a Jihlavě přinášely každoročně velké výnosy. Toto bohatství sloužilo především českému králi a církvi. Také církevní dávky plynuly do Říma. Členové cechů v horních městech se stávali zámožnými měšťany. Díky bohatství ze stříbrných dolů se rozvíjela výroba i obchod s běžným a luxusním zbožím. Vznikaly spory mezi církevními institucemi a částí obyvatel. Proti sobě stáli také kupci, řemeslničtí mistři a šlechtici, kteří chtěli uchovat svá privilegia, i sedláci usilující o osvobození z nevolnictví a jejich pozemkové vrchnosti. Do těchto poměrů zasáhl Jan Hus (kolem 1370–1415), profesor pražské univerzity. Vyjadřoval nespokojenost obyvatel Čech, především českých měšťanů, a navazoval přitom také na učení Johna Wyclifa. Univerzita rychle zareagovala: 45 Wyclifových článků bylo odsouzeno jako kacířství. Spor se vyhrotil a král Václav nakonec roku 1409 vydal "Dekret kutnohorský", který českému univerzitnímu národu přiznal tři hlasy a ostatním třem univerzitním národům dohromady jeden hlas. Tyto „národy“ byly sdružení podle původu a nelze je ztotožňovat s dnešními národnostmi. Český univerzitní národ tak na Karlově univerzitě získal převahu. Mnoho profesorů a studentů z jiných zemí následně opustilo Prahu. Řada z nich se roku 1409 podílela na založení univerzity v Lipsku. Hus byl téhož roku zvolen rektorem pražské univerzity. Tím se však napětí s církví ještě zvýšilo. Odchod učitelů a studentů i pozdější války univerzitu značně oslabily. Nadále ovšem existovala. Tvrzení, že šlo o bezcennou instituci bez privilegií, by bylo nesprávné. Když papež roku 1412 znovu nechal prodávat odpustkové listiny, aby získal peníze, došlo v Praze ke střetům mezi husity a katolíky. Král Václav se pokusil situaci zvládnout tím, že z Prahy vykázal Husa, ale také čtyři papežské teology. Kostnický koncil svolal roku 1414 na podnět krále Zikmunda papež Jan XXIII. Zikmund byl korunován císařem až roku 1433. Koncil byl jednou z nejvýznamnějších církevních a politických událostí pozdního středověku a trvale ovlivnil duchovní vývoj Evropy. Zikmund Lucemburský mohl jeho jednání zásadně ovlivňovat díky zmatkům v rozděleném křesťanstvu. Jako ochránce církve považoval za svůj úkol dospět se třemi papeži k řešení, které by církev znovu sjednotilo a vyřešilo otázku českého kacířství. Hrozilo totiž, že by se České království mohlo odtrhnout od katolické církve i od německé říše. Zikmund, Václavův bratr a možný dědic, měl oprávněné obavy. Zasadil se proto o předvolání Husa do Kostnice s příslibem svobodného průchodu. Hus věřil ve správnost svého učení. Kázal o potřebě chudoby a skromnosti církve a zabýval se vztahem duchovní autority, světské vlády a mravní odpovědnosti. Poučky, které mu byly během procesu připisovány, je přitom třeba odlišovat od jeho vlastních vysvětlení. Hus byl poté uvězněn a vyzván, aby své učení odvolal. Zůstal však věrný svým zásadám čistého křesťanského učení. Dne 6. července 1415 byl přes všechny sliby popraven upálením na hranici. Tím se ale hnutí potlačit nepodařilo. Získalo mučedníka a jeho odhodlání ještě zesílilo. V celých Čechách stále častěji propukaly nepokoje. Vzniklo hnutí nazývané podle svého symbolu, kalicha, kališníci. V západní církvi pozdního středověku dostávali laici, tedy věřící bez kněžského svěcení, obvykle jen posvěcenou hostii. Kněží při mši přijímali chléb i víno. Kališníci chtěli obnovit starý zvyk, podle něhož měla celá obec věřících přijímat chléb i víno z kalicha. Jejich názory vyjadřovaly čtyři pražské artikuly, tedy programové články: svobodné hlásání Božího slova; přijímání chleba a vína také pro laiky; zřeknutí se světského majetku a světské vlády duchovenstvem; trestání veřejných smrtelných hříchů bez ohledu na stavovské postavení. Požadavek svobodného kázání nelze ztotožňovat s všeobecnou náboženskou svobodou v dnešním smyslu. Vedle spíše umírněných kališníků neboli utrakvistů vzniklo mnohem radikálnější křídlo: táborité. Jméno získali podle svého střediska, nově založeného města Tábora. K utrakvistům patřila významná část šlechty a měšťanstva. Víra, právo spolurozhodovat o politice a majetkové zájmy se přitom prolínaly. Všichni stoupenci neměli stejné pohnutky. Jan Žižka, pozdější portrétní vyobrazení z druhé poloviny 16. století. Neznámý umělec · volné dílo.Mezi radikálními husity byli sedláci, řemeslníci, měšťané i šlechtici. Nechtěli pouze odstranit nešvary v církvi. Spojovali s tím i různé představy spravedlivějšího uspořádání společnosti. Jan Žižka, sám příslušník nižší šlechty, byl jedním z jejich nejvýznamnějších vojevůdců. Hnutí však nebylo jednotné ani společensky, ani nábožensky. V počátcích táborské obce se prosazovaly dalekosáhlé představy společného vlastnictví. Neznamená to však, že všichni táborité trvale žili bez světské vlády a soukromého majetku. Srovnání s moderním komunismem by bylo až dodatečným výkladem, nikoli tehdejším označením samotných táboritů. Starší výklady připisují radikálním táborským skupinám následující výroky. Mohou vyjadřovat náboženské naděje některých skupin. Jejich přesný původ ani německý překlad použitý v předloze však zde nejsou bezpečně doloženy. V českém překladu znějí: „V tomto čase nebude na zemi krále ani vládce, ani poddaného a všechny dávky a daně pominou. Nikdo nebude druhého k ničemu nutit, neboť všichni budou rovnými bratry a sestrami.“ „Jako ve městě Táboře není mého ani tvého, nýbrž vše je společné, tak má být navždy všechno všem společné. Nikdo nemá mít zvláštní majetek, a kdo jej má, dopouští se smrtelného hříchu.“ Z těchto výroků nelze vyvozovat, že všichni husité trvale uskutečnili takové společenské uspořádání. Král Václav měl se soupeřícími stranami potíže a jeho bratr Zikmund hrozil vojenským zásahem. Dne 30. července 1419 zamířilo procesí stoupenců přijímání z kalicha vedené kazatelem Janem Želivským k Novoměstské radnici v Praze. Dav radnici dobyl. S událostmi je spojován také Jan Žižka. Došlo přitom k první pražské defenestraci, tedy vyhození z oken: několik představitelů novoměstské rady bylo svrženo z oken radnice a zabito. Zprávy o přesném průběhu násilí se liší. Václav IV. zemřel 16. srpna 1419. Že by jej zpráva o defenestraci bezprostředně připravila o život, není z lékařského hlediska bezpečně doloženo. Nástupnictví zůstalo předmětem boje. Zikmund byl korunován roku 1420, rozhodující české stavy jej však uznaly až roku 1436 po vyrovnání s husity. Pražští utrakvisté se pokusili s králem Zikmundem vyjednávat, ale jeho tvrdý postoj jednání zmařil. Papež Martin V. poté zašel ještě dál a vyzval celé křesťanstvo ke křížové výpravě proti husitům. Výprava se uskutečnila roku 1420 a skončila porážkou katolického vojska od Žižkovy armády. Jan Žižka zemřel roku 1424. Přesná příčina jeho smrti není bezpečně zjištěna. V následujících letech se jedním z nejvýznamnějších husitských vojevůdců stal Prokop Veliký († 1434). Další křížové výpravy selhaly. Zejména o ústupu u Domažlic roku 1431 se vypráví, že přibližující se husitské vojsko a jeho zpěv vyvolaly mezi protivníky paniku. Tato zpráva neznamená, že tak probíhala všechna tažení. Následující německý verš uvádí starší výklad jako bojový zpěv. Může jít o pozdější úpravu. Jako dobová husitská píseň zde doložen není. Český významový překlad zní: „Vyžeň Němce ven, svatý Václave / papež, ten Antikrist / je Bohem proklet / v rudém žáru ohně našel svatý Hus smrt / proto byla přikázána pomsta / pobijte papežence.“ Rozděl a panuj Po neúspěchu páté křížové výpravy u Domažlic zesílilo úsilí o vyjednávání. Roku 1433 se jednající strany na basilejském koncilu dohodly na takzvaných kompaktátech. Jejich výklad zůstával sporný. Náboženské protiklady, otázky politické moci, majetkové zájmy a vyčerpání po dlouhých válečných letech prohlubovaly rozkol uvnitř husitského hnutí. Dne 30. května 1434 porazilo u Lipan nedaleko Českého Brodu spojenectví umírněných utrakvistů a katolíků radikální tábority a sirotčí vojsko. K vojevůdcům vítězů patřil Diviš Bořek z Miletínka. Prokop Veliký i Prokop Malý padli. Po této porážce radikální svazy ztratily vojenskou moc. Počet zúčastněných vojáků i počet mrtvých zůstává sporný. Údaje jako 18 000 bojovníků a 13 000 padlých na radikální straně se objevují ve starších výkladech. Jde však nanejvýš o nejisté odhady, nikoli o bezpečně zjištěné počty. K výsledku mohl přispět ústup jízdy Jana Čapka. Tím ale není prokázána domněnka o vědomé zradě. Obraz bitvy dále ovlivnily pozdější romány a historická podání. Otevřela se cesta k politickému vyrovnání, avšak uznání Zikmunda a úprava náboženských poměrů vyžadovaly další jednání.